Opilci na sídlišti

Do práce cestuji tak, že z mých bohem zapomenutých končin jedu s manželkou na sídliště, tam nechám auto a do města pokračuji tramvají. Onehdy ráno jsem na sídlišti vystoupil z auta, batůžek s mikrofonem a nahrávacím rozhlasovým zařízením si hodil na záda, a co to neslyším, z nedalekého paneláku se ozývá bujarý opilecký zpěv až řev snad osmi statných hlasů. Řekl jsem si, no to je teda úroveň, hulákat ráno v osm hodin uprostřed paneláku, a v duchu jsem si domyslel, že ti opilci musí takhle vyvádět nejspíš celou noc, protože do takového stavu by se hned ráno určitě tak rychle nedostali. A jak jsem tak šel z toho sídliště mezi paneláky k tramvaji, tak ti opilci z toho bytu někde v některém z těch domů pořád zpívali. Nedalo se určit odkud to jde, protože když jsem se otáčel a napínal uši abych zachytil směr, tak se ten zvuk nějak mezi těmi paneláky pořád točil dokola. Mávl jsem nad tím rukou a zavzpomínal, jak jsem před týdnem cestoval v autobuse s hornickou kapelou na týden na karneval do Nice ve Francii a vzpomínal, že jsme cestou v tom autobuse také zpívali, protože co chcete dělat v takové velké pojízdné plechovce , než si dát nějakou tu štamprličku slivovice a zazpívat si. Cesta vám pak příjemněji uběhne a nemusíte nadávat, že jízda v autobuse není vůbec pohodlná. Vraťme se ale na sídliště. Ušel jsem několik desítek metrů a ti opilci byli pořád slyšet. Jakoby se ten zvuk z toho sídliště táhl za mnou. A potom mi to došlo. Vždyť to nebyli opilci ze sídliště, ale moji zpívající kamarádi, muzikanti z toho autobusu, kterým jsem jel s dechovkou do Francie, protože jsem si je nahrál a představte si tu situaci - ono se mi v batůžku nějak samo spustilo to nahrávací zařízení, a protože má maličký reproduktorek, tak se mi přehrávaly na zádech zaznamenané soubory z toho přístroje nahlas. A když jsem se otáčel, tak se otáčel i ten zvuk. A tak jsem se nakonec zastyděl sám pro sebe, protože jsem v duchu pomlouval nějaké neviditelné hulákající tatíky ze sídliště a přitom jsem vlastně pomlouval kamarády muzikanty, se kterými jsem popíjel a zpíval z plna hrdla cestou do Francie. Plyne z toho poučení, že když chci někoho pomlouvat a hanit, měl bych se sám podívat na sebe do zrcadla. A pěkný den přeje Artur Kubica.