Ostravská realita

Nenosím kalhoty, jsem sukňový typ. Z toho plyne, že v mém botníku není místo pro sportovní obuv. Zato se tam pyšně vyjímají lodičky a střevíčky na podpatku. Má přítelkyně Kamila je přesně opačná. I kočárek pro svého syna Maxe pořídila se speciální brzdou, aby ho mohla vozit obutá v kolečkových bruslích. Mě s mými jehlovými podpatky považuje za exota, lehce úsměvně spolu na téma obuv válčíme už léta. Nedávno jsem si na její povytažené obočí nad mým botníkem velice naléhavě vzpomněla. Šla jsem centrem Ostravy tak trochu bez cíle, jak to jen my ženy dokážeme - jen se tak courat - koupila jsem si pro radost kytku a mířila do galanterie pro pár veselých a barevných tretek. Cesta či lépe řečeno co z ní zbylo však rázem končila - místo pevné plochy na mě čekaly kameny a šutry, s palčivou bolestí jsem jejich hrany cítila na chodidle a o ladné chůzi se mi mohlo jen zdát. Podpatky vzaly za své, přesto mě to nezlomilo, střevíčky jsem neodložila a zamířila na pedikúru. Korpulentní pedikérka mi s trpělivou péčí vyrobila z pahýlu opět nožky hladké s kůží jako mají miminka. Nazouvám lodičky a hrůzou opět dopadám do ostravské reality kamení a šutrů, trmácím se po Sokolské ulici, kličkuji mezi těžkou technikou za nejapných poznámek pánů tvorstva, kteří ulici rozkopávají, skrz zuby cedím nepublikovatelné výrazy. Po tomto zážitku se zdá, že pro krásu v podobě ženských nohou v lodičkách není v Ostravě místo. Mě ale nezlomí a ostatním ženám vzkazuji: nevzdávejte to, navzdory sportovním přítelkyním i radním, které nenapadne ani na rozkopanou ulici dát pár desek, aby se přes ni dalo elegantně přejít.