Ostravské hledání

Tyto otázky slýchávám jako novinářka od politiků, architektů a sociologů už řadu let. Všechna ta "jak" a další otázky mi proběhly hlavou, když jsem teď o Velikonocích navštívila Litomyšl. Ano, už slyším ty kritiky: Litomyšl zapsanou do seznamu UNESCO s Ostravou srovnávat nelze. Skutečně, co se týče počtu památek, nelze.

Ale mě zaujalo něco jiného. Právě to - jak lehce a svěže k památkám přistupují, například v nádherné budově muzea je čajovna, mladí lidé tam kouří vodní dýmku a kdo ví co ještě, čtou volně přístupné knihy a časopisy nebo hrají člověče nezlob se. U nás bychom z tak nádherné budovy udělali jakousi kulturní instituci s provozní dobou pondělí až pátek od 10:00 do 15:00 hodin s přísnými průvodkyněmi - učitelkami v důchodu, v pláštích a šmytec! Žádný život by tam nepulzoval, ale hrdě bychom tu naši památku oprašovali.

O tom všem jsem přemýšlela, když jsem v Litomyšli procházela nádhernými klášterními zahradami - a zatlačila slzu v oku, že takové místo se zelenými trávníky a lavičkami, kde jen tak lidé posedávají a klábosí, v Ostravě také nemáme. Ale i to by se našlo. Například poblíž kostela sv. Václava je farská zahrada s kamennou zídkou, po které se pne břečťan. Jen je tam nepořádek, plno křoví a nikdo o farské zahradě asi moc neví. A to je škoda.