Paměť na prd

Krátkodobou paměť mám vytrénovanou dobře. Než jdu číst zprávy, do posledního puntíku vím přesně, co v relaci mám a jaká případná zrada mě v tom kterém místě čeká. Pokud si je předem přečtu, samozřejmě. Jak ale vyjdu ze studia a odečtenou relaci hážu do koše, mažu v hlavě také vše, co s tou relací souviselo. Což je trochu blbé, protože pak doma na zcela nevinnou otázku "co nového" nedokážu uspokojivě odpovědět. Vlastně na ni nedokážu odpovědět vůbec. Jako bych ani žádné zprávy nečetl. A tak se dostávám k dlouhodobé paměti, o kterou mám trochu obavy. Tedy spíše měl jsem. Když se někde u kávy či u piva vykládaly nějaké historky a podobně, jen jsem naslouchal a mlčel, maximálně něco okomentoval. Ale svoji vlastní nepřidal, v hlavě úplně vymeteno. Jako bych ani nežil. Pravda, občas mívám i světlejší okamžiky, ale protože se považuji za špatného vypravěče, tak zase raději spíše mlčím. Až teď po narození syna pořád melu a velmi ochotně a dopodrobna odpovídám na dotazy. A vím, že dlouhodobě mi v tomto ohledu paměť bude fungovat velmi dobře. Zkrátka člověk si pamatuje to, co je pro něj důležité. A obsah zpráv, byť se v daný okamžik jeví sebedůležitěji, to rozhodně není. Alespoň u mne. A myslím, že u většiny z vás také ne. Nebo si snad pamatujete, co včera řekl třeba Radek John? A budete si ho jako politika pamatovat třeba za deset let? Vyjmenujete snad dokonce tři jeho předchůdce? Já tedy rozhodně ne a to o tom ve zprávách melu téměř denně. Mnohem podstatnější pro mě je, jestli malý dobře prdí. A i když z našich ministrů občas lezou dobré "prdy", na mého syna nemají! A které z nich mi nakonec navždy uvíznou v paměti, snad ani nemusím říkat.