Paměť "šikmého" kostela

5. prosinec 2008
Ranní poznámka , Ranní poznámka

Jiřího Slavičínkého k následující poznámce inspirovala návštěva karvinského kostela svatého Petra z Alkantary.

0:00
/
0:00

Pamatuji se, jak mě ten pohled šokoval. S úžasem jsem stál uprostřed rekultivované krajiny, která vzdáleně připomínala severskou tajgu - malé zakrslé smrčky, bílé břízky, temné jezírko, nad hladinu vyčuhují vytrhané kolejnice. A uprostřed toho všeho barokní kostel nachýlený na stranu tak, že snad už musí každou chvíli spadnout.

Jsou vzácné chvíle, kdy vám najednou dojde význam nějaké myšlenky, události, nebo kdy si plně uvědomíte něco, o čem jste často slyšeli, a přece přesně nevěděli, o co se jedná. Vždycky jsem slýchal o tom, že kvůli těžbě uhlí zanikaly domy, vesnice i celá města. Ale až teprve když jsem stál před šikmým kostelem svatého Petra z Alkantary, tak mi to všechno doopravdy došlo. Najednou a naráz.

Kostel svatého Petra z Alkantary se nachází v dnešní městské části Karviná - Doly. Neznám působivější památník, ve kterém by se lépe odrážel osud zdejší vydrancované krajiny. Kostel stojí v místech někdejšího centra původní, dnes už neexistující, Karviné, starého hornického města, které bylo těžbou uhlí doslova vymazáno z povrchu země. V uhelných slojích pod kostelem se začalo těžit už v druhé polovině devatenáctého století a pod kostelem dodneška klesla zem o neuvěřitelných třicet sedm metrů. Kostel svatého Petra z Alkantary na rozdíl od okolních staveb jako zázrakem přežil, zůstal stát, ale silně se přitom naklonil.

Když jsem vstoupil do kostela, málem se mi podlomily nohy. Připadal jsem si jak na rozhoupané lodi. To proto, že stěny kostela svatého Petra z Alkantary jsou nakloněny každá pod jiným úhlem a ani rovina kůru není rovnoběžná s rovinou podlahy. Přišlo mi skoro k neuvěření, že se kostel nerozpadne a stále stojí. Možná ho doopravdy, jak to říkával kněz Ernest Dostál, který se v 90. letech zasloužil o jeho záchranu, na nitkách drží sám Pán Bůh.

autor: Jiří Slavičínský
Spustit audio