Pekelné vysvědčení

Jestli budeš mít na vysvědčení špatné známky, tak raději ani nechoď domů! Tato věta je učebnicovým příkladem toho, jak se rodiče ke svým ratolestem rozhodně chovat nemají. Suchá teorie je ale jedna věc a odstrašující praxe věc druhá. Rodiče, kteří v návalu překvapení nad špatnými známkami začnou své dítě psychicky nebo fyzicky týrat, by v první řadě měli zpytovat vlastní svědomí. Pokud ovšem nějaké mají. Překvapený rodič je totiž mizerný rodič. Kdyby se svému potomkovi náležitě věnoval, nikdy by nemohlo dojít k situaci, že by ho jeho vysvědčení rozzlobilo.

A protože děti nejsou hloupé, tak moc dobře vědí, co od svých rodičů mohou čekat. Některé z nich mají zcela pochopitelně strach. Hrůzu jim nahání přehnaná rodičovská náročnost. Malý človíček to řeší po svém. Krátkodobý útěk z domova přitom není tou nejhorší variantou. Jsou bohužel také pokusy o sebevraždu. Některé dovedené až do děsivě smutného konce. Statistiky sice varují, ale rodiče nedbají. Rapidně se zvyšující počet hovorů na dětských krizových linkách s blížícím se vysvědčením je toho důkazem.

Je mi záhadou, proč řada rodičů přikládá vysvědčení tak zásadní význam. S mírnou nadsázkou tvrdím, že to je jen cár papíru. Ruku na srdce, kdo se našich dětí bude za 20 let ptát na to, co měly v sedmé třídě z dějepisu? Nikdo. Podstatné jsou úplně jiné věci. Třeba to, jestli známky na vysvědčení odpovídají schopnostem dítěte. Pokud ano, není ani pěkně se vyjímající trojka z matematiky žádnou ostudou. Od kola přece taky nikdo neočekává, že pojede jako motorka.

Možná jsem idealista, ale myslím si, že za vysvědčení si nějakou formu odměny zaslouží každé dítě. Bez ohledu na známky. Končí tím jeden přesně ohraničený rok jejich života. A to není málo. Jako rodiče jsme tady především proto, abychom svým dětem dělali radost a ne abychom jim kvůli maličkostem dělali ze života peklo. Pak v něm po právu skončíme taky!