Pendolino na páru

Výkřik techniky, který se v zatáčkách naklání. Vlak, který překoná nejvyšší dosud dosaženou rychlost na dráze. Pohodlí na kolejích. Taková pověst předcházela Pendolinu. Hlasy odpůrců technicky zlobivého italského dítěte nebylo v tom halasu slyšet. Kdo by taky Italům trochu té jejich jižanské lehkomyslnosti neodpustil... V našich zeměpisných šířkách na Pendolino čekaly fábory a fanfáry. Před první cestou mu přišel popřát hodně šťastných kilometrů sám ostravský biskup. S laskavými slovy žehnání v uších cestující nastoupili a chtěli sdílet své zážitky s bližními. Ale ouha. Ve voze, jímž cestují manažeři do práce, nefungují mobilní telefony. Způsobilo to rozruch, ale co už naděláte, když konstrukce vlaku ruší signál. Pasažéři kvapně sáhli po tužce a bloku a své zážitky zaznamenali ručně. Jako za starých časů. Potom je ale čekalo další nepříjemné překvapení. Ne každé Pendolino dojede do cíle. Většinou na Moravě, kolem Olomouce nebo Šumperku, se vlak prostě zastaví. A je jedno, jestli jede z Ostravy do Prahy, nebo zpátky. Nakonec jim nezbývá, než přestoupit na rychlík nižší cenové skupiny a dojet s velkým zpožděním. Dráhy jsou ale jako malé dítě a na svou novou hračku nedají dopustit. Řídí ho počítač, je složitý jako letadlo, omlouvají ho. Zároveň dodávají, že vlaky už dávno nejsou jen jednoduchými stroji, kde drobnou závadu zvládne opravit každý zručnější strojvůdce. A možná je to škoda. Možná právě tento krok kupředu je zároveň krokem zpátky. U parní mašinky si zručný strojvůdce poradil a člověk dojel, kam chtěl. V Pendolinu se dva světy - ten parní a počítačový - střetávají víc, než je zdrávo. Pochopíte to, když si otevřete italsko-český slovník a vyhledáte v něm libozvučný název technického zázraku. Italové nás pěkně převezli - místo supervlaku poslali moudivláček.