Plechoví miláčci

Platit kolem pětatřiceti korun za litr nejpoužívanějšího Naturalu, to je opravdu síla. Přesto mi nákupní šílenství během minulého víkendu přišlo trochu komické. Dlouhé fronty nervózních řidičů, jejich túrující motory nebo výfukovými zplodinami zamořený vzduch. Co všechno je třeba vytrpět, aby si člověk mohl koupit do nádrže, kanystrů nebo sudů levnější benzín!? Vzpomněl jsem si přitom na dávnější historku. Před podobným zdražením si jeden spořivý muž naplnil benzínem dokonce i svou vanu. Měl ale smůlu, svou neopatrností totiž způsobil středně velký požár. Ale dost jízlivosti, ekonomickou motivaci takové nákupní horečky samozřejmě dokážu pochopit. Komu to za ty nervy stálo, ať si spokojeně mne ruce.

Jiná věc je, jak se zachovají řidiči právě teď. Ruku na srdce, spousta z nás považuje automobil tak trochu za člena rodiny. Dokážeme pak takovému mazlíčkovi odepřít jeho pravidelnou nasávací dávku? Nebude se zlobit, že ho v garáži nebo na parkovišti necháváme bez hnutí stát déle než obvykle? To mu přece nemůžeme udělat. Auto je auto a naše pohodlí je holt naše pohodlí. Je to návyková záležitost. Mimochodem, když už jsme u těch závislostí, vzpomenete si, jak to v minulosti dopadlo při zdražování cigaret nebo alkoholu? Žádné velké šetření se nikdy nekonalo. Možná prvních pár dnů, ale pak se všechno vrátilo do normálních kvantitativních kolejí.

Stejný vývoj předpovídám i současným cenám pohonných hmot. Počáteční šok se pomalu vstřebává, řidiči se zakrátko otřepou a začnou tankovat stejně jako dřív. Větší výdaje za benzín se tak projeví úsporami v jiných oblastech každodenního života, jídlem počínaje a třeba kulturním vyžitím konče. Raději si odepřeme jiné rozkoše, než abychom nenakrmili svého plechového miláčka, který nás za odměnu zaveze právě tam, kam tak nutně potřebujeme. Ano, i taková je tvář počátku 21. století...