Plíce ocelového města

Nikdy jsem neuvažovala o tom, že bych Ostravu opustila. Až v posledních dnech, kdy jsem se nemohla nadechnout ani v relativně nejčistší městské čtvrti, kde bydlím. Město mi smrdělo i v obýváku za zavřenými okny a na noc jsem si přes obličej dávala šátek, protože odstěhovat postel dále od okna vyžadovalo v místnosti logistický náročnou operací. Každé ráno jsem si přečetla nebo vyslechla ve zprávách, že bychom vlastně neměli vycházet z domu a že limity všechno možného škodlivého jsou extrémně překročeny a životu nebezpečné. V 90. letech představitelé města nevyužili jedinečnou možnost pohřbít Novou huť. Naopak tehdy všichni jásali, když se jako Deus ex machina objevil indický kupec zachránce. Zavřít továrnu by jistě bylo obtížné, ale nikoliv nemožné. S následky podobně razantního řešení bychom se dnes už dávno vyrovnali. Zatímco s následky zničeného životního prostředí, jehož negativní vliv na zdraví se v plné síle teprve projeví, jsme se vlastně ještě vyrovnávat nezačali. Proti zadlužování země se hlasitě ohrazujeme za pomoci pádného argumentu, že svůj dluh předáme našim dětem a vnukům. My na Ostravsku takový problém mít nebudeme, naše děti a naši vnukové budou mít tak těžké zdravotní problémy, že nějaké dluhy jim budou šumafuk. Jsme nejšpinavějším místem v Evropské unii, kdo myslíte, že se do města s tímto stigmatem pohrne? Investoři? Jen takoví, jako je pan Mittal. Turisté? Leda sebevrazi. Pod katastrofickými zprávami o aktuálním stavu životního prostředí v Ostravě a okolí se na internetu objevují lakonické komentáře. Jsou pravdivé, ale máte-li Ostravu rádi, nečtěte je. Toto město akutně potřebuje tři věci. Pořádnou knihovnu, protože bez ní je metropole bez mozku se všemi následky, které tato absence přináší. Evropský institut pro životní prostředí, protože kde jinde by mělo něco podobného být? A taky rozzlobené občany, kteří se nenechají ukolébat proplácením poplatků u lékařů, ke kterým by za normálních okolností vůbec nemuseli chodit.