Po vlastech slezských, moravských i českých...

S mou kamarádkou Hanou máme vlastnost, kterou našich dohromady sedm dětí odmala nesnáší. Rády zpíváme, a to hlavně v situacích, kdy nám nějaká náhodně vyřčená slova připomenou text známé písničky. No, a tu pak na rodinných výletech a pobytech - nejlépe dvojhlasně - hned z plných plic zapějeme.

Začátek prázdnin se opravdu vydařil a my se v jednom z těch sluncem malovaných dnů vydali s těmi nejmenšími na celodenní výlet směr Rejvíz - Zlatý Chlum a zpět na chalupu do Písečné u Jeseníku. Cesta byla nekonečná, hlavně zabavit děti. Od slovního fotbalu, hry Myslím si, až po vyprávění hrůzostrašných příhod z našeho dětství. Do toho jsme vkládaly popěvky všeho druhu. Podle toho, zda byla řeč o červených malinách, houkající sově, nebo jetelíčku zeleném. Děti znechuceně volaly Přestaňte! - ale až do určitého momentu.

Znáte tu atmosféru zlatavého západu slunce. Scházíte z hor do údolí, zurčí potoky, voní louky a borový les utichá. Vše se zklidňuje. Cíl je nedaleko, orosené pivo si užuž nesete k ústům, jen ještě jedna zatáčka a jeden vlídný pohled do široké krajiny. Zemský ráj to napohled. Děti se po úvodu české hymny naučeně zakabonily, my přidaly ještě tu slovenskou - to, děti, kdybyste žily v dávné minulosti, Sojuz něrušimij jsme splácaly dohromady taky - to, děti, kdybyste žily za komunismu.

Osmiletý Matyáš nám slovy Nohavici odvětil, že za komunismu se špatně nežilo. A když jsme si vyjasnili i toto dilema, nejmladší Adélka se znovu dožadovala české hymny. Scházeli jsme opuštěnými lesními cestami, malebné horizonty před sebou, zpívalo se nám ji převelice dobře. Podruhé, potřetí, snad patnáctkrát ji musely slyšet.

Nastal čas loučení s prvním prázdninovým pobytem. A od ovcí, krav a koz se slzou v oku upřeným na jesenické hory jsme zamávali kamarádce Haně a uháněli na pendolino směr Praha. Špinaví divoši z chalupy se bouřlivě v Praze přivítali s velkoměstem a hurá za dalším dobrodružstvím. V tu chvíli ta nejmladší - na Václava pod sebou a Národní muzeum nad sebou vidět z auta rozhodně nemohla - spustila: Kde domov můj... V tu ránu se přidala sborovým zpěvem celá dětská posádka auta a jeho řidič, známý cynik, dojatě slzel. Mrkla jsem spiklenecky na Václavák. Jezdec byl na svém místě a usmíval se. Oběma nám bylo jasné, že to s tím naším vlastenectvím není vůbec tak špatné!