Političtí dobrodruzi

České hnutí za národní jednotu. Strana pro otevřenou společnost. Koruna Česká. Strana zdravého rozumu. Že vám tyto názvy nic neříkají? Pak buďte klidní, nejste zdaleka sami. Dá se směle předpokládat, že tyto strany znají kromě vlastních kandidátů už jen jejich rodinní příslušníci.

Nechci tím snižovat právo těchto dobrodruhů ve volbách kandidovat. V demokratické společnosti je to jedno z práv nejdůležitějších. Pokaždé mě ale fascinuje jejich odvaha. Zatím v každých českých volbách získávaly tyto nicneříkající spolky hlasy v řádech desetin procent. Když se některý z nich přehoupl přes celé jedno procento, rovnalo se to malému zázraku.

Jak se ale zdá, šéfům těchto donkichotských partají to pranic nevadí. Nevyšlo to tentokrát? Nevadí, příště už to určitě vyjde. A když ne? Volby se přece konají každou chvíli. Jednou to prostě vyjít musí. Děkuji pěkně za takový myšlenkový pochod. Poctivého voliče to jenom mate. Jak se asi má vyznat v té změti seriózně vyhlížejících i obskurních politických stran, hnutí či koalic?! Pochopitelně pak zvolí cestu nejmenšího odporu. Kandidátní listiny neznámých stran rovnou hodí do koše a bude vybírat z těch, které mu něco říkají. A takových je u nás nanejvýš deset.

Za zmínku stojí ještě jedna věc. Za rekordním Moravskoslezským krajem s jednadvaceti kandidujícími stranami je v těsném závěsu kraj Ústecký. Tam se do voleb přihlásilo jen o jednu stranu méně. Oba jmenované kraje vykazují dlouhodobě nejvyšší nezaměstnanost u nás. Že by političtí předáci považovali právě kalné vody sociální naštvanosti za nejlepší prostředí pro výlov voličských hlasů? Asi ano. Pro volební nabídku občanům ale v tomto případě rozhodně neplatí, že čím je větší tím je lepší. Můj vzkaz politickým experimentátorům proto zní: méně je někdy více!