Pomáhat a chránit

Čeština má mnoho krásných pořekadel. Jedno z nich mě napadlo v minulých dnech, když jsem sledovala soudní přelíčení s vratimovskými policisty obžalovanými z korupce. Káže vodu, pije víno - pomyslela jsem si při pohledu na skupinku mužů sedících na lavici přede mnou. V jednacích místnostech jsem už proseděla mnoho hodin, ale vždy jsem zvědavá na jedno - jak se obžalovaný chová tváří v tvář soudci, když je podroben sérii, pro něj samozřejmě nepříjemných, otázek. V tomto vratimovském případě to bylo o to pikantnější, že muži přede mnou byli dosud zvyklí na to, že otázky kladli oni. V policejní služebně byli holt pány situace. Teď se karta obrátila. A jejich výpovědi? Myslím, že zdatný režisér by z toho vytvořil příběh do televizních Bakalářů. Jen jeden z nich litoval, že si pro pár tisícikorun zničil život. Ostatní vytvářeli tak neuvěřitelné konstrukce, že by se za ně nemusel stydět ani Strýc Pepin. Třeba když se jednoho z nich soudce ptal, proč teď říká něco jiného než u výslechu po svém zatčení. Vysvětlení? "Víte, to bylo tak. Když mě vezli autem na výslech, policejní řidič jel rychle a já se uhodil hlavou do stropu. Asi to byl otřes mozku. Bylo mi špatně a tak jsem při tom výslechu vypovídal jinak." "Ale v zápisu není nic o tom, že byste měl zdravotní indispozici," reagoval rychle státní zástupce. A odpověď? Té už se veřejnost nedočkala. Nechci dělat předčasné závěry. Nevím, jak proces dopadne. I když policisty usvědčují svědci a hlavně odposlechy. Ať už bude rozsudek jakýkoliv, jedno je jisté. Vratimovskému policejnímu oddělení bude ještě dlouho trvat, než si u lidí získá zpátky důvěru v to, že chtějí pomáhat a chránit.