Pořád se něco děje

Miroslav Donutil má pravdu, pořád se něco děje. Sleduji kolem sebe, jak se k životu mají různé občanské iniciativy. U nás v Ostravě například bojují proti kácení. Většinou sice marně, ale vytrvale. Protože například na Porubské radnici nesedí osvícení lidé, je možné, že záhy bude tato část města vypadat jako hlavní třída v nedalekém Havířově. Mrtvě, což je výsledkem místní revitalizace. Je samozřejmě možné, že všechny stromy, které tato revitalizace zabila, trpěly smrtelnou chorobou, ale viděno z občanské dálky zdá se mi výsledek spíš jako zásah Velkého Bratra. Ať mi Havířované odpustí, ale trochu mi to teď připomíná kasárna. Nebylo by možná od věci vozit do vykáceného Havířova na exkurzi všechny podporovače kácení. Až nebudou v Porubě stromy a přibudou další hypermarkety a parkovací místa, nejenom že to nebude hezké, ale navíc se přirozeně zhorší životní prostředí a ceny bytů klesnou. Klesají už tak, protože nás zasáhla krize a kromě masa, benzínu a nafty nikdo nechce nic kupovat. Kdo má akcie, je na nervy. Kdo je nemá, poprvé v životě uvažuje o burze. Protože - ono to snad nakonec přejde, ne? Připomínám, i sobě, že žijeme v marginální části světa, která má všeho dostatek a která je stále na nejlepší cestě tím dostatkem se udusit. Někteří už se dusí - například česká elitní exekutorská jedenáctka, jež, nedbaje ničeho, vběhla do žita a omámeně se v něm válí. V žitě už ostatně začíná být těsno. Je přirozené, že o žito je zájem, ale my všichni, co na žito přispíváme ze svých vlastních prasátek, jaksi předpokládáme, že žito je hlídáno. Poslední události dokumentující stav české justice však svědčí o opaku. Žito je sice hlídáno, ale jen proto, aby ho bylo dost pro vyvolené. Orwelův Velký Bratr se teď objevil na scéně ostravského Divadla Petra Bezruče. Přestože se jistě dál nedostane, není od věci si jeho stálou latentní existenci občas připomenout.