Poslední zvonění

Každoročně mě na období maturit upozorňují zvonící maškary procházející ulicemi centra města. Což o to, mnohdy je to docela veselý pohled a občas se najde i docela originální převlek. Ale to je tak vše. Něco tomu chybí. Něco podstatného se z této jinak docela hezké tradice vytratilo. Scénky, zpěv - zkrátka něco, za co si zaslouží ty peníze, které vybírají do klobouků nebo plechovek.

Z posledního zvonění se stalo žebrání bez nápadu. A že bývají i dotěrní! Naštěstí pro mě - mají zvonečky. Ty mě na blížící se "nebezpečí" penězchtivých žebráků zavčas upozorní a já neprodleně zmizím v nejbližší uličce, odkud se žádné cinkání neozývá. Pravda, komplikuji si tím cestu a mohl bych studenty ignorovat, ale pohled do očí plných naděje, veselí a mládí mě vždy přesvědčí a do peněženky sáhnu. Postrádám však dobrý pocit. Ten jsem měl v této souvislosti letos jen jednou. Skupinka maturantek mi za darovanou minci dvojciferné hodnoty věnovala vlastnoručně vyrobenou kartičku a dobrou radu do života. Hezké a milé.

Možná by kantoři mohli studentům vysvětlit, že žebrání není dobrý nápad i když je provázeno výjimečnou situací. Myslím, že kdyby mladé naděje naší budoucnosti zapojily do akce své určitě velmi inteligentní mozky, bylo by v ulicích veseleji. A určitě nejen v období posledního zvonění. Tak snad za rok.