Postřehy odjinud

O velikonočních svátcích jsem zamířila do Českého Švýcarska. Dosud jsem tam nebyla a tak jsem přípravu rozhodně nepodcenila. Věděla jsem o všech pamětihodnostech, hradech a hlavně nádherné přírodě. Jenže jak to tak bývá, nakonec mi z celé dovolené utkvěly v paměti snad nejvíce úplně jiné zážitky. A s poznáváním kraje ani tak nesouvisí. Ono, hrady a lesy jsou prakticky všude stejné. Ale co mě vždy dostane, je poznávání dvou zcela odlišných živočišných tvorů - muže a ženy.

První příběh mého antropologicko-sociologického zkoumání se odehrál v malé hospůdce. Z útrob kuchyně bylo slyšet rozhovor majitelů. Muž znaven přílivem turistů říká ženě: „Kdy my jsme spolu naposledy někde byli? Pořád pracujeme.“ V ten moment dostal odpověď, která zvlášť v romantickém údolí dobře rezonovala: „Co děláš? Minulý týden jsme spolu jeli autem na finančák!“ A pak už se z kuchyně žádné hlasy neozvaly.

Další strhující dialog, který odhaluje známý fakt o odlišnosti mužů a žen, jsem nechtíc zachytila při stoupání na jakousi horu. Muž, čtyřicátník, vybavený perfektním sportovním oblečením se jal uprostřed kopce poučovat svou přítelkyni, která s ním zřejmě šla na výlet poprvé. „Podívej, Hani, kdyby jsi nemohla nebo potřebovala zvolnit, klidně řekni. Rozumíš, já už jsem vytrénovaný. Tak abych poznal, že potřebuješ zpomalit.“ Odpověď, kterou jsem uslyšela, předčila má očekávání: „Ale to poznáš velmi snadno. Prostě vedle tebe nebudu.“

No, řekněte, to byl dovolenkový zážitek. Příroda a ještě lekce z ženské rétoriky.