Pouť a telefony

Taky se vám to stává? Než si stačíte zvyknout na svůj mobil, už je prý starý a nemoderní. Tomu novému už ale nerozumíte vůbec. Navyklé ťukání do kláves, které umíte i poslepu, vás zavede do slepé uličky. A vy jste najednou bez tohoto dorozumívacího prostředku, jak se říká, mimo hru. Bránit se tomu nejde. Jak mi vysvětlil mladý muž z jisté telefonní společnosti, cena nové krabičky je menší než hodnota nové baterky, tak co prý řeším...

Jenže k řešení je tu mnoho. A nad vším visí jedna velká otázka. Proč je všechno kolem mne tak rychlé a měnící se? S velkým pochopením přitom myslím na seniory. Vždyť pro mnohé z nich je ten svět rychle se měnících technických vymožeností skutečnou španělskou vesnicí.

Například má matka svůj historický mobil nevymění ani za nic. A já jsem jí za to vlastně vděčná. S jiným strojem by prakticky ustala naše vzájemná komunikace. Už tak mě někdy děsí její zjišťování zmeškaných hovorů. Vždy zavolá mi s tím, že jí někdo volal a že to musím být jedině já. Mé citlivé poučky, že to může zjistit i jinak, se prostě míjejí účinkem. A v duchu si říkám, co bude se mnou, až budu v důchodu? Budu vůbec ještě schopna zapnout pračku, televizi? Bude ještě existovat dálkový ovladač?

Pro všechny z vás, které trápí podobné stihomamy, mám dobrou zprávu. Ještě existuje pár neměnných jistot. Jednu z nich jsem opět před pár dny prožila ve své obci. Mluvím o starobělské pouti. Tam ještě stále chlapci střílí dívkám růže, děti se oblizují po cukrové vatě, na památku si můžete odnést nefalšované perníkové srdce a my starousedlíci pečeme v neděli voňavé pouťové koláčky. Jakoby navzdory zběsilé rychlému světu těch všech blue tooth, handsfree a "flešek".