Předválečné připojení Hlučínska k Třetí říši je dodnes choulostivou věcí

7. říjen 2012

V pondělí uplyne přesně 74 let od chvíle, která obrátila vzhůru nohama život obyvatel několika desítek vesnic mezi Opavou a Ostravou. Pohraniční oblast Hlučínska byla 8. října 1938 po Mnichovské dohodě a ještě před začátkem II. světové války rovnou připojena k německé Třetí říši. Jak se bojovalo Čechům v uniformách wehrmachtu? Bývalí vojáci mají dodnes strach o těchto věcech mluvit. Přesto se nám podařilo jeden příběh i s detaily získat.

Malý pokoj, uprostřed stůl, na něm pečlivě zabalené staré mapy a hlavně soldbuch - vojenská knížka. Výrazná orlice je na každé stránce, u každého podpisu - jako by někdo vyplňoval úhledné kolonky teprve včera.

Pan Adolf Kurka ze Štěpánkovic na Hlučínsku je jedním z mála, který byl ochoten o své roli v německé armádě mluvit. O letech, kdy musel obléknout jinou uniformu než jeho kamarádi, kteří bydleli o pár kilometrů dál.

„A sedmnáctého prosince čtyřicet tři, to jsem měl právě narozeniny, to byl pro mne nástupní den do wehrmachtu. Pušky a minomety k výcviku, co jsme používali, byly české výroby. A to už jsme byli odvedeni na východní frontu,“ vzpomíná pan Kurka.

Osud pana Kurky je zároveň osudem Hlučínska, které bylo připojováno a odpojováno od českých zemí dokonce několikrát. Historička Nina Pavelčíková z Ostravské univerzity připomíná, že lidé tam třeba vůbec neprožili národní obrození, podléhali pruskému a německému vlivu a zbytek republiky se na ně díval a mnohdy ještě dívá přes prsty.

„Základní povinnost byla vojenská služba. Vyhnout se vojenské službě absolutně nebylo možné, to znamenalo v podstatě zastřelení,“ vysvětluje historička.

„Až jsme došli do Vogéz ve Francii. Pamatuji si, že se po louce pohybovali v rojnicích Američané. Najednou přiletí velitel čety: ‚Vy pitomci, proč nestřílíte.‘ Tak jsem se opřel o kulomet. Američané se ale stáhli k řece a já jsem ztratil cíl a už jsem neměl do čeho střílet,“ popisuje sebemenší detaily přesunů vojsk, ale chvílím, kdy musel zabíjet, se spíše vyhýbá.

Viděl umírat mnoho lidí a sám byl zraněný. Když republikou projížděly osvobozovací tanky zasypané šeříky, věděl, že je zle. „Tam byla obecní tabule Mladá Boleslav. Tam jsem měl poprvé ruce nahoře,“ vzpomíná pan Kurka.

Hlučínsko na mapě ČR

„Nenávist vůči Němcům, za které byli jednoznačně považování, byla velká. Mluvilo se o nich jako o zrádcích národa. Podmínky v českých zajateckých táborech pro ně byli velmi těžké. Znám dokonce příběh jednoho, který se vrátil z gulagu až po roce 1990,“ upozorňuje Nina Pavelčíková.

Domů se dostal jen díky tomu, že zatajil své celé jméno a přesnou adresu. V uniformě wehrmachtu mu šlo o všechno.

„Měl jsem říci jméno Adolf. Měl jsem strach říci okres Hlučín. Všechno o byla špatná jména. Proto jsem řekl ‚já jsem Kurka od Opavy. Jsem vyučený krejčí. Moji rodiče byli Češi, chodil jsem do české školy,“ vypráví Kurka.

Dodnes neexistují přesná čísla, kolik lidí z Hlučínska ve válce padlo. Dodnes je tato část historie pro malý kousek pohraničí choulostivá a vlastně tabu. Možná i proto pan Adolf Kurka s obdivuhodnou pečlivostí opatruje to jediné, co mu zbylo - ohmatanou vojenskou knížku.

Když se loučil s autorem tohoto příspěvku, řekl mezi dveřmi: Snad mě teď nezavřou.

autor: mrk
Spustit audio

Více z pořadu