Přezouvání

Nedávno vyšel v jedněch nejmenovaných novinách článek o přezouvání. Nečetla jsem jej, jen v něm tak letmo zabrouzdala. Autor v podstatě konstatoval, že přezouvání je jistá řekněme východoevropská zvláštnost. Všimli jste si, jak v souvislosti s nejrůznějšími zvyklostmi zeměpisně oscilujeme mezi východem a středem Evropy? Ale zpět k tématu. Vstupovat kamkoliv v ponožkách je poněkud dehonestující. Abyste se v ponožkách na návštěvě cítili dobře, musíte mít buď vysoké sebevědomí nebo smysl pro humor. Ponožky k obleku či sváteční sukni vypadají totiž skutečně směšně a poněkud deklasují i domácí oslavu narozenin. Už vůbec to nevylepší štrikované papučky z chemlonu, které se sem tam ještě hlásí o své právo na život. Takže co? Nezouvat se? Jenomže venku občas prší, probíhají terénní úpravy a dobře všichni víme, co dalšího hnusného pouhým okem neviditelného se nám na podrážky bot může přilepit. Proto se zouváme. Ani já bych si netroufla doma navrhnout, abychom to nedělali. Hrozilo by totiž, že můj návrh by byl nadšeně přijat a zbytek života bych strávila na kolenou s hadrem v ruce. Poněkud pikantní mi však připadá přezouvání v kancelářích. Jestli jste si všimli, dělají to až na výjimky výhradně muži a vypadá to zvláštně. Jsem proti, ale na můj názor nikdo se mě neptá, takže jej nesděluji. Mám-li se zout u přátel, problém s tím nemám, ostatně totéž očekávám, když přijdou k nám. Velký problém mám ovšem se zouváním u lékaře. Nechci vstupovat do ordinace v ponožkách! Už tak se necítím dobře, jinak bych tam nebyla, a nedůstojná situace mi na zdraví rozhodně nepřidá. Před pár dny jsem si všimla, že dobře cvičení Čechové se v jedné z čekáren před ordinací zouvali už u vstupních dveří. Pacienti vešli, odložili pláště, pod ně na připravené pucáky uložili botky a v ponožkách se usadili na židličky hezky jedny ponožky vedle druhých. Pro pojmenování této rozhodně východoevropské situace má čeština jeden výstižný výraz. Bohužel nepublikovatelný.