Příjemné chvíle bez proudu

Během tohoto týdne se mi opět potvrdilo staré, moudré lidové rčení, že všechno zlé je pro něco dobré. Vracel jsem se po náročném dni z práce domů a už cestou jsem měl co dělat, abych udržel auto na cestě v přímém směru. Zlověstně potemnělou oblohou se honila hustá mračna a čerstvý vichr se chlubil svou silou. O to více jsem se těšil na pohodu doma, na čerstvé zprávy v televizi, trochu dobré hudby z rádia či potěšení příbuzných nějakým veselým e-mailem. Na schodech do domu se mi vítr pokusil sebrat čepici a společně s ní i aktovku s věcmi, ale naštěstí jsem nad ním zvítězil. Sotva jsem se stačil přivítat s manželkou a odložit mrholením promáčenou bundu, ozvalo se lupnutí a celý dům se ponořil do tmy a ticha, narušovaného jen kvílením vichru ve škvírách oken. Veškeré plány na večer tím, po chvíli čekání, vzaly za své. Svítíce si mobilními telefony jsme vyštrachali ze skříněk veškeré svíčky z domácnosti a osvětlili tak nejdůležitější místnosti sporým, mihotajícím světlem. A tu se k nám náhle vloudil duch starých, romantických časů. Opět jsme si připomněli, že dříve se takto svítilo běžně a chodilo se spát mnohem dříve, než dnes. Starosti všedního dne jako mávnutím kouzelného proutku odpluly a my jsme, po mnoha letech, vytáhli na stůl letitou společenskou hru Člověče, nezlob se a ve světle svíček jsme si užívali naši černou hodinku. Ve srovnání s běžnými večery jsme k sobě náhle měli mnohem blíže, a dokázali jsme si spolu dlouze vyprávět tom, co jsme již prožili, a plánovat si budoucnost. Světlo se rozsvítilo v okamžiku, kdy jsme již, pozitivně naladěni, usínali. Příjemné chvíle bez elektřiny nás ale inspirovaly k tomu, že si občas takovýto výpadek proudu uděláme sami. A beze všech elektrických vynálezů a přístrojů se opět ponoříme do romantického snění.