Přítel v nouzi

Leden 1945. Venku je strašlivá zima a do té zimy utíkají čtyři mladí muži. Podařilo se jim uprchnout z osvětimského transportu. Najdou azyl v domě paní Jany a na seně se ukrývají před jistou smrtí. Židovský chlapec Jakob jí namluví, že jsou partyzáni. Představí se jako Josef, aby neprozradil svůj původ. A křesťanka s dobrým vychováním, jejíž muž a bratr jsou někde na frontě, nabídne pomoc člověku v nouzi. Je to právě on, Jakob, kdo v úkrytu zůstal nejdéle - celé tři měsíce. Dozvěděl se, že v domě žije dívka úředně tam zapsaná na práci, jen aby nebyla odvedená. Dozvěděl se, že je někde v obci Šunychl, víc ne. Víc nebylo potřeba. S hospodyní toho moc nenamluvili, ale i jemu bylo jasné, co žena v domku na samotě musí prožívat. Neustálý strach o manžela, úzkost z prozrazení, obavy o malou dcerku, které by neuváženým krokem mohla zničit život. Přesto se v jejím velkém a statečném srdci našlo dost pochopení a lásky. Uprchlíkům na půdě denně nosila jídlo a na jejich otázku, jestli můžou zůstat ještě další noc, pokaždé bez přemýšlení odpověděla ano. S neuvěřitelnou samozřejmostí sama denně dávala hlavu do oprátky, protože věřila, že někde jinde, v jiném domku na samotě právě v tu chvíli mohl zaklepat její muž a požádat o trochu vody a že i tam žijí lidé, kteří mu s tou samou samozřejmostí pomohli. Říká se, že v nouzi poznáš přítele a velká doba dělá velké lidi. Podle mě tato žena byla větší, než vůbec můžeme domyslet. Na chlapce, kteří ke konci války obývali její dům, do konce života vzpomínala a přála jim štěstí. Opětovného setkání s Jakobem se nedožila, ale jestli je někde nějaké nebe, ti dva se tam určitě potkají.