Proč stresovat...

V době, kdy píšu tyto řádky, mě nemoc schvátila natolik, že jsem musela ulehnout. Přitom, když pozoruji strop a modlím se, ať mě už tělesná schránka přestane trápit, si uvědomuji, že uvnitř nějak moc tepu. Má duše jako by pořád čekala, kdy vystartuji s mikrofonem za nečekanou událostí, jak budu muset bojovat s mluvčími všech institucí, aby dělali to, co mají - tedy mluvili, jak budu finišovat s uzávěrkou. A ono nic. Čas se v mém venkovském stavení ve Staré Bělé nějak počítá jinak. Třeba středa se pozná tak, že přijedou popeláři a všichni sousedé už mají své popelnice připravené u cesty. Čtvrtek - to do místního koloniálu přivezou zeleninu a v pátek? To je obchod dokonce otevřen i odpoledne. Filozofové si lámou hlavu nad tím, jestli je to, co se kolem nás děje, vůbec měřitelné a pokud ano, tak jestli to vůbec člověk vlastním rozumem zvládne. V Bělé je to holt jinak. Čas tu ubíhá pomaleji a vůbec to není špatné. Byť mé tělo strádá, bez toho stresu je mi uvnitř postupně určitě lépe. Večer, když už jsem si jistá, že neexistuje pomalejšího člověka než já, spoutaná nemocí na lůžku zjišťuji, že i toto je relativní. Můj muž začal ve svém oblíbeném křesle rozvíjet politické debaty a kamsi chtěl stěhovat nějaké úřady. Jedním z jeho nápadů bylo nějakou instituci přemístit pod ministerstvo informatiky, které dle jeho slov vede pan Mlynář. V ten moment se ve mě probudila už pomalu utlačená novinářka: ale vždyť to ministerstvo se ruší a Mlynář už tam dávno není, byla tam Bérová... vysvětluji rázně. Vážně? že jsem to nijak nezaznamenal, odpoví mi s vážnou tváří a přepne na televizní zprávy. U nich při pohledu na moderátora vykřikne: kde je Zuna? To už mlčím a koušu se do rtů. Přece ho nebudu trápit složitostmi kolem změn u soukromé televize a nějakých Rumunech. Proč bych ho stresovala...