Prosím, vemte ho

Už když jsem vešla do policejní tělocvičny v Karviné, bylo mi jasné, že vzbudím nemalou pozornost. Neměla jsem obuté tenisky jako všichni, důstojně jsem vkráčela v lodičkách s tygřím potiskem a stříbrným podpatkem. Ale oči přítomných neděsily mé jehly, pozornost zcela upoutal mikrofon. Ještě před tím, než budou lidé, kteří se chtějí stát policisty, cvičit, jsem si je chtěla vyzpovídat. Ukázalo se, že mnozí se nebojí kliků, sklapovaček nebo nesmyslného běhání mezi kužely. Horko je polilo, když jsem na ně namířila mikrofon a vypálila otázku: Proč jste tady? Odpovědět, co je přimělo k tomu, že se chtějí stát strážci zákona, mnozí nezvládli a chovali se - upřímně řečeno - jako děti. Utíkali, hihňali se. Napadlo mě, že vlastně provádím ještě před policejními trenéry jeden takový test. V něm nejde o fyzickou připravenost, ale o to, jak budoucí policista vnímá veřejnost. Jak je schopen hovořit, jak je sebevědomý. Ale zázraky se dějí i v karvinské policejní tělocvičně. Narazila jsem totiž na Jakuba. Obyčejný kluk. Vystřihl odpověď na jedničku. Bez červenání a studu mi řekl, že chce změnit image policie, vnímání veřejnosti vůči uniformovaným mužům a že nechce, aby symbolem policistů byl pupkatý strejda a pro to všechno šel na konkurz. Nevím, jestli testy udělal, ale i kdyby nezaběhl v limitu - pane ministře, prosím, vemte ho. Já bych moc chtěla, aby mi pomáhal a chránil mne mladík, který si věří a umí mluví