Proti proudu

Situace, kterou jsem tuhle zrána zažila na křižovatce u ostravské vodárny, kde se potkávají hektickým motorovým provozem zatížené ulice Mariánskohorská, 28. října a Plzeňská, taková byla. Bůhví čím to, ale tak dlouhé kolony vozidel ze všech směrů jsem kolem osmé hodiny v tomto místě ještě nezažila. Snad se všichni ti odhodlaní rozhodli profičet autem ne o deset minut dříve a ani ne o deset minut později, jak jezdívají obvykle, ale právě v ten daný okamžik. Dopravní uzel tak bravurně zahltili. Mně, sedící v tramvaji, se zdálo, že semafory nad tímto nadělením jen bezmocně blikotají, byť ve skutečnosti statečně odbavovaly šiky aut sem a tam.

Ale pojďme ven z toho proudu blafajících výfuků a zpocených nadurděných či odevzdaných řidičů. Na scéně je totiž cyklista, v předpisové přilbě, cyklodresu a s batůžkem na zádech. A jakoby symbolicky se - nejdříve ne zrovna příkladně po chodníku, ale pak vyježděnou pěšinou v trávě vedle silnice - prodírá proti automobilovému proudu. Pravda, v oparu výfukových zplodin z velké dopravní tepny mu skoro není co závidět, vůně borového háje to pochopitelně není. A přece!

Zkuste hádat, kdo bude ráno méně naštvaný a kdo možná dojede do práce dřív? Myslím, že na dvou kolech to nemusí být při dnešním hustém provozu na silnicích tak nereálné, pokud ovšem město na cyklisty dostatečně myslí a dopřává mu úniku na cyklostezky a méně frekventované cesty. Ale divila bych se, kdyby se takové úvahy vloudily do hlav těch řidičů, kteří toho rána čekali pěkně v řadě za sebou za volanty svých vozů. Ani nemohly. Cyklistu zmerčit nestihli. Kapesníky si totiž utírali zpocená čela a očima zoufale vyhlíželi vytouženou zelenou.