Průměr v lepším případě

A bylo načase. Český fotbal potřeboval dostat pořádnou facku, aby se probral ze svého sladkého, ale už notně zatuchlého snu. S reprezentací to jde totiž od deseti k pěti, tedy od památného Eura v Portugalsku, což už je ale pět let. Od té doby si někteří možná uvědomili, že by s tím bylo třeba cosi dělat, ale z různých důvodů k tomu nikdy nedošlo. Už výprask od Ghany na šampionátu v Německu naznačil, že svůj vrchol má náš nároďák za sebou. Euro v Rakousku a Švýcarsku je zase spojené s blamáží proti Turecku a toto už je opravdu vrchol, ale ne trapnosti, protože pořád jsme republikou, která má jen deset milionů obyvatel, ale spíše ukázka průměrnosti. Chcete důkaz? Kolik z vás se zaradovalo, když jste při losování právě skončené kvalifikace zjistili, že naši nejvážnější soupeři jsou Slováci a Poláci? A v tomto případě se potvrdilo přísloví, že ryba smrdí od hlavy. Ať už tím, že minulé svazové vedení posadilo na lavičku Karla Radu po už tak dost trapném vybírání nástupce Karla Brücknera nebo jednozápasovém intermezzu pod vedením Františka Straky. Ivan Hašek už zachránit všechno nemohl, i když i on si určitě s odstupem času uvědomí, že návrat k osamocenému Janu Kollerovi na hrotu útoku na Slovensku byl také jeho přehmatem, který šance na postup ještě snížil. Generace bronzových Portugalců odchází. S reprezentací se loučí Jankulovski, uprostřed kvalifikace opustil tým Ujfaluši. A je to dobře. Je třeba se totiž dívat dopředu, s odhodláním a vizí, protože obměna kádru - to je jen pouze jedna životní etapa fotbalu. A život? Ten si vyžaduje vývoj. Jinak budeme pořád jen ti průměrní a to ještě jen v tom lepším případě.