První noc

Prvním prosincem zima nezačíná, přesto toto datum může znamenat začátek zimní sezóny. Azylové domy s příchodem prvních mrazů každoročně vítají první zájemce o nocleh. Je to jednoduché - lidé, kteří normálně složí hlavu v průjezdu, v kanále nebo pod mostem, utíkají před chladem do tepla stokrát vypraných dek. Posešívaná přikrývka je pro ně najednou luxus. A hlavně vědí, že za těch pár korun, které dostali od kolemjdoucích nebo ve sběrně starého železa, dostanou najíst a chvíli se k nim bude někdo chovat slušně.

Prvního prosince azylové domy přidávají do nocleháren lůžka. Většinou přijdou ti, kteří tu byli už před týdnem, před měsícem nebo před rokem, ale objeví se i noví. Jeden se rozvedl a přišel o byt i o peníze. Druhý všechno prohrál v automatech. Třetí se staral o nemocného otce, který na něj v závěti nepamatoval. Jeden vedle druhého se zpočátku dívají do země a nechtějí nic říct, po chvíli se ale rozpovídají. Nenadávají na osud ani na úředníky, nesvalují vinu na režim. Někteří si už na svůj nový život s nálepkou bezejmenný bezdomovec zvykli tak, že mají strach něco měnit.

Prvním prosincem se pro ně nic nezmění. Budou dál docházet do noclehárny, zaplatí si za noc, teplou sprchu a trochu polévky, vypijí čaj, zahrají si karty na umakartovém stole a ráno se svou igelitkou vyjdou na svou každodenní pochůzku. Jenom se jich od tohoto dne bude scházet více. A možná jeden z nich nakonec zůstane. Chvíli tam bude pomáhat, vařit, stlát a vytírat, pak mu to přestane stačit, najde si práci a bydlení a začne přemýšlet o životě, který se před ním na chvíli někam schoval. Na přistýlce si uvědomí, že hledat cestu zpátky se vyplatí.