Prvomájové tenisky

1. květen 1989 ráno. Musím do průvodu. Všichni musí - takový je přece obyčej. K tehdejšímu folkloru patří i to, že si oblékám modrou pionýrskou košili. Jen šátek mi chybí - když se rozdával, nebyla jsem na schůzce.

Venku prší - nebo spíše lije. Říká se tomu "počasí, že by psa nevyhnal". To nic nemění na tom, že se celá naše třída musíme přesunout na opačný konec vsi, k restauraci U Lípy, odkud slavnostní průvod tradičně startuje.

Chci si zážitek z pochodu zmoklou vesnicí aspoň něčím zpříjemnit, a tak si obouvám šusťákové boty na suchý zips, které mám v botníku teprve pár dní. K modré pionýrské soupravě se báječně hodí - jsou totiž taky modré.

Prvomájový výšlap běží jak na drátku, až přijde úsek u Slavíkova kopce. Silnice tam prudce klesá, aby nabrala dech k ještě prudšímu stoupání. A v bodě 0, tedy v místě nejnižším, se pravidelně tvoří louže jako trám - zaplavuje cestu po celé její šíři. Chodníky tam pochopitelně nejsou, takže nezbývá, než přebrodit.

S totálně promáčenými modrými teniskami, které navíc pustily trochu své modře a vykreslily mi na bílých ponožkách nepravidelné mapy, se vracím domů. Ve dveřích mě vítá babička, která už se postará o to, abych se na promáčený 1. máj 1989 dívala navždycky jinak: "Máš sestřičku. Narodila se ráno a jmenuje se Petra," směje se.

Díky promáčeným teniskám na den jejího narození nikdy nezapomenu. Nebo je to naopak - díky ní nikdy nezapomenu na jeden prvomájový průvod?