Psí starosti

Poměrně nešťastné je šlápnout při kvapíku na ulici do psí hromádky, zvláště když míříte na zkoušku do školy či první pohovor v slibně vypadající práci. Na druhou stranu taková věc prý nosí štěstí. Vymést to, co kterýsi psí miláček zanechal na chodníku a jeho hajdalácký pán bezostyšně a bez povšimnutí přešel, pochopitelně nenechá nikoho v klidu. Nedivím se.

Kuriozní je pak také situace, kdy takový nešťastník - nevěda, co se mu povedlo - přinese kus té psí starosti třeba do restaurace, kde právě obědvají desítky lidí. S nakrčeným nosem i tomu nejotrlejšímu přestane dozlatova vypečený řízek chutnat.

Doslova adrenalinovým sportem bývá přeběhnutí sídlištního trávníku, zvláště po setmění. Intuice velí přeskákat trávu po špičkách a doufat, že bez příznačné trefy. O to víc se člověk diví ve dne, zvláště když vidí, jak se na takto "zaminovaném" pažitu popelí při svých hrách malé i odrostlejší děti.

Nemám nic proti psům, i naše rodina jednoho nečistokrevného chlupáče vlastní. A přestože i při svém stáří psisko denně tropí psí kusy, je miláčkem všech. Výhodou naší staré psí dámy je, že pro sebe má celou zahradu a běhat může po lesích a loukách za městem. Na městské chodníky se dostane opravdu jednou za uherský rok. Možná o starost míň, řeknete si, hromádka uprostřed lesa asi nikomu nevadí.

Co pejskařům dnes chybí, je podle mého samozřejmost, s jakou po svém psu uklidí. Jednou totiž mohou spěchat i oni, a když se jim pak zadaří šlápnout, budou jen žalostně kňučet.