Radim Sajbot: Komu fandit?

Většina fanoušků má jasno komu fandit. Navíc, když oba kluby spojuje velká rivalita. I já jsem rád, že se právě tyto týmy potkaly ve finále. Vždyť už jejich souboje v základní části svou atmosférou pokaždé připomínají play off. Navíc Třinec si svůj úspěch po těch sedmi sezónách, ve kterých bylo jeho maximem čtvrtfinále, už zasloužil. To samé se ale dá říct o Vítkovicích. Tady se možná sluší a patří rovnou smeknout pověstný klobouk před tím, jakou práci odvedli podceňovaní hráči v čele s téměř trenérskými extraligovými nováčky - Mojmírem Trličíkem a Zdeňkem Motákem. Přiznávám se, i já jsem si před sezónou sám pro sebe říkal, že pokud se Vítkovice vyhnou skupině play out, bude to obrovský úspěch. I přes všechna superlativa, mně ale složení tohoto finále trochu stresuje. Nevím, komu přát zlaté medaile víc. K oběma celkům a jeho hráčům mám totiž coby „sporťák", který je na každém domácím zápase Vítkovic i Třince, zákonitě vztah. Není to ten typický fanouškovský, ale když se jim daří, jsem rád. Schizofrenní vnitřní situace se ve mně projevuje i při samotném zápase. Tak např. ve druhém duelu Třinec předvedl neskutečnou ofenzivní sílu, kdy Vítkovice mnohokrát v jejich obranné třetině mlel. Upřímně jsem to obdivoval. Protože to se jen tak nevidí. Na druhé straně jsem ale úplně stejné pocity cítil při mimořádných zákrocích Romana Málka a maximálně obětavé obraně Vítkovic. Šlo z toho cítit, že ti hráči jedou na krev a to si taky zasluhovalo sympatie. Vážně těžká situace, zvlášť když Třinec by získal svůj vůbec první titul a Vítkovice na zlato čekají také už neskutečných 30 let. I rozum je zkrátka na tuto otázku krátký. A tak vítězí nakonec něco úplně jiného. Hrdost, že oba kluby jsou z tohoto kraje a stejná pýcha i na to, že se sice hraje hokej s maximálním nasazením, ale zároveň gentlemanský. Žádné prasárny, jako např. v semifinále mezi Třincem a Slavií, v něm vidět nejsou.