Radim Sajbot: Nagelované máničky

Každý sport má svoje. Fotbal například v podání současné Barcelony je něco jako vrcholným dílem mistra básníka. Hokej zase strhává pozornost fanoušků tím, že je nejrychlejší kolektivní hrou na světě. A takto bychom ve srovnávání mohli pokračovat klidně dva dny.

Přesto má fotbal jeden globální nešvar, který tento sport v mých očích až degraduje. Jsou jím simulace hráčů. Vidíme je všude, napříč fotbalovým spektrem, takže to nelze svalit jen na českou, s prominutím vyčůranou, povahu.

Známým simulantem je totiž jak Cristiano Ronaldo z Realu Madrid, ano, to je ten dle svých slov krásný, bohatý a hodně dobrý fotbalista, tak úplně stejným simulantem je například český reprezentant Jan Rezek, boleslavský Jan Chramosta anebo čerstvý Sparťan Josef Hušbauer.

Upřímně přihrávat intenzitu faulů, nebo si je fingovaným pádem úplně vymýšlet, je dementní. Nejsem žádným mravokárcem, jen chci říct, že v těchto případech se můj požitek ze hry jaksi rovná totálnímu znechucení. A bohužel tyto pocity mám i v případě, kdy si díky nafingované penaltě udrží naše reprezentace šanci na mistrovství Evropy.

Někdo simulování vydává za jakousi fotbalovou chytrost. Jenže ona „chytrost" není ničím jiným než matením rozhodčího v zájmu svého prospěchu. Takže čistý podvod, protože sudí, ač má v popisu kterýchkoliv pravidel vždycky pravdu, nemá 22 očí a x úhlů pohledu, aby viděl všechno úplně správně. To prostě nejde.

A právě tady přichází šance fotbalové exekutivy. Dodatečným tvrdým trestáním napravovat reputaci fotbalu. Protože jinak bude fotbalista oproti hokejistovi i nadále vnímán jako nagelovaná mánička, která se při prvním kontaktu, nebo i bez něj, ochotně svalí na trávník, řve, jako by měla utrženou nohu, i když za minutu běhá zase jako zajíc.