Rázně a po svém...

Už pár dní mají zprávy, které tvořím, jedno společné. Vždy obsahují slovo tramvaj. Tragická nehoda, která otřásla Ostravou, je teď prostě jedno z hlavních témat regionálního zpravodajství. A tak se dostávám na místa, kde jsem v životě nebyla a potkávám lidi, se kterými bych se nikdy neseznámila. I při tak náročném a samozřejmě emočně vypjatém tématu se najdou situace, kdy člověku přelétne i letmý úsměv přes tvář. Přesně před týdnem jsem točila o tom, jak se obnovuje provoz na trati. Když jsem zpovídala lidi na zastávce, jestli se nebojí znovu do tramvaje nasednout, jeden z dotázaných mi doslova vyrazil dech. Řekl: Nebojím se, já mám legitku. Tak čirá ostravština dokázala rozjasnit i jinak ponuré téma. Další z dotázaných taky nezapřel místo, kde žije. Do tramvaje se sednout nebojí, vždyť na šachtách jsou závaly pořád. Člověk to tak nesmí brát, řekl mi. Na boj s osudem má svůj fígl. Při jízdě linkou číslo 5 na svou chatu se bude pečlivěji dívat z okna a kdyby něco, vzepře se na sedadle. A do třetice ještě větší příběh. Tramvají znovu jezdí i žena, která přežila tragickou nehodu. Ta sice přiznává, že se bojí, ale upřímně říká, že jí nic jiného nezbývá. Auto nemá a z práce se dostat domů nějak musí. Nevěřícně jsem na ty lidičky zírala a v duchu si říkala - ano, toto je Ostrava. Rázovité místo k žití. Město, kde, abyste přežili, musíte být připraveni na všechno. Moc o tom nemluvit a po svém se se vším vypořádat. Stejně rázně jako Ostravané by se s nehodou měli vypořádat i ti, kteří havárii šetří. A prověřit i dosavadní provoz na trati.