Reklamní křepčení

Jistěže, bylo a bude o ní ještě popsáno mračno papíru a zahltí nejeden pevný disk počítače. Chci dnes na toto téma přidat jen několik postřehů. Reklama se stala prostředníkem komunikace, který si může dovolit všechno, nebo skoro všechno. Tu trochu, která je jí zakázána, hlídá jakýsi státní orgán, z podstaty věci podle mého názoru nefunkční a možná i škodlivý. Nechtěl bych se dožít v naší staré dobré Evopičce postihů za vyjuklé ňadro na veřejnosti, jak se to stalo před časem jisté popové ikoně, která za to prý v kolébce demokracie sklízí dračí setbu pokrytectví.

Na celém tom reklamním křepčení mě ale zajímají okamžiky, kdy jednoznačně a oprávněně můžeme použít rčení o účelu světícím prostředky. Setkal jsem se nedávno se třemi případy, a těžko je lze nazvat reklamní kampaní, když cílem není něco koupit, třemi případy, které bez zvláštních ohledů využívají všech typických prostředků velké reklamy. Tím prvním byla zadní, reklamě vyhrazená strana týdenního magazínu velkého německého deníku Süddeutsche Zeitung. Je na ní ruka držící japonské jídelní hůlky, které svírají celou živou velrybu. Malý text upozorňuje na soustavné porušování zákazu lovu kytovců japonskými rybářskými společnostmi.

Pokud naladíte na svých televizorech hudební stanici MTV, občas, odhaduji tak dvakrát denně, je v ní docela značný a samozřejmě velmi drahý prostor věnován informacím o stavu lidských práv v Barmě. A do třetice z domácí půdy, některá česká tištěná média, např. Respekt věnovala svůj inzertní prostor velmi účinně stylizovaným, podle mého názoru, upozorněním na situaci disidentů na Kubě.

Rčení "účel světí prostředky" ani jeho aplikace nejsou apriori cynické a nemravné. Vždycky se musíme ptát dál, jak po povaze onoho účelu, tak po charakteru užitých prostředků. A pak teprve soudit.