Relativita stáří

Ale jen seďte, přece nejsem tak stará, namítla tuhle s roztomilým úsměvem postarší paní v tramvaji a sebejistým gestem posadila mladíka zpátky na sedačku, když jí chtěl tak trochu z povinnosti a tak trochu ze slušnosti uvolnit místo. Sedmdesát let už penzistka určitě oslavila, a přece jí připadlo nemístné vřadit se do privilegované skupiny přestárlých a nemohoucích, kteří v prostředcích městské hromadné dopravy povětšinou místo berou.

Další příklad "mladého starého" kolem mě doslova prosvištěl: prošedivělý sportovec na in-line bruslích. Skoro k neuvěření! Důchodce, věkem asi tak stejně jako prve zmíněná cestující, se na bruslích poměrně jistými pohyby odrážel a fičel po asfaltové cestičce v prosluněném ostravském parku. Přiznám se, že už jsem nestačila zpozorovat, jestli v uších měl či neměl sluchátka od nějakého zbrusu moderního digipřehrávače, a už vůbec se nepokouším domýšlet, jakou hudbu by asi tak mohl tento činorodec poslouchat...

Ale na to jsi ještě příliš mladý! Tak tuhle větu asi v dětském věku slyšel každý. Příliš mladý na "hvězdičkové" večerní filmy, na hlt piva od nedělního oběda, na rozhodování o čemkoli. Možná že dnes už to tak není. Ostatně spousta mlaďochů vyzkoušela už mnohé z takzvaného světa dospělých. Někteří podnikají, chodí na podpatcích po přehlídkových molech, mluví do politiky v dětských parlamentech. A znají i nešvary, za které by kdysi pěkných pár slízli.

Říká se, že člověku je tolik, na kolik se opravdu cítí. Ovšem toto úsloví platí spíš pro ty, kteří už si něco takzvaně odžili. Věrohodný je podobný výrok z úst důchodce na in-linech nebo čupr šedesátnice, oblíkané a učesané na čtyřicet. Jen těžko si tak totiž třeba desetiletý školák vyargumentuje, proč se chce večer dívat zrovna na Lynchovo Twin Peaks.