Řemesla na vymření

10. květen 2005
Ranní poznámka , Ranní poznámka

Ten umí to a ten zas tohle, zpívá se ve známé filmové písničce. Na dělbě práce stojí lidská společnost už nějaký ten pátek a ta moderní zvlášť - funguje jen díky tomu, že každý z nás dělá co nejlépe a nejefektivněji svůj malý úkol. Co se stane, když se nám do některých prací přestane chtít?

0:00
/
0:00

Všichni jsme zvyklí, že pekař peče housky, kominík protáhne saze v komíně a švec nám spraví podpatek. Každý máme svou práci. Jsme jako dílky v soukolí, musíme ladit a zapadat, aby nám to šlapalo.

Horší je, když se některé kolečko porouchá. A právě to teď, zdá se, hrozí. Jakoby leckterá z poctivých řemesel vyšla z módy. Učit se na sklenáře, malíře nebo třeba svářeče, to se mezi mladými právě nenosí. Stavařské obory patří k těm, které jsou blízko dna, ne-li už na něm - mnohá učiliště mají poloprázdné třídy a jejich ředitelé či mistři slzy na krajíčku - nemají koho učit, komu předat zkušenosti.

Staví se přitom o sto šest a každý šikovný zedník, malíř i podlahář má tolik práce, že neví, co dřív - a za slušné peníze. Ptáte se spolu se mnou, proč se tedy do oboru nehrne čerstvá krev, proč neroste nová konkurence? Mladým se prý nechce pracovat rukama, tvrdí ti, kteří na ně na učilištích marně čekají. Každý chce vydělávat pokud možno bez dřiny a bez montérek.

Skoro se není co divit - v době, kdy spoustu práce dělají stroje, je spíše potřeba dohlížet a kontrolovat, jestli automaty šlapou, jak mají. Jenže roboti, kteři by namíchali maltu, postavili a omítli zeď, nebo připravili těsto, upletli z něj housky a vytáhli je včas z trouby, zatím nejsou k mání. A mozoly od práce, to je něco, na co může být pyšný i intelektuál.

autor: Jana Bohušová
Spustit audio

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí

Karin Lednická, spisovatelka

kostel_2100x1400.jpg

Šikmý kostel 3

Koupit

Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.