Řemesla na vymření

Všichni jsme zvyklí, že pekař peče housky, kominík protáhne saze v komíně a švec nám spraví podpatek. Každý máme svou práci. Jsme jako dílky v soukolí, musíme ladit a zapadat, aby nám to šlapalo.

Horší je, když se některé kolečko porouchá. A právě to teď, zdá se, hrozí. Jakoby leckterá z poctivých řemesel vyšla z módy. Učit se na sklenáře, malíře nebo třeba svářeče, to se mezi mladými právě nenosí. Stavařské obory patří k těm, které jsou blízko dna, ne-li už na něm - mnohá učiliště mají poloprázdné třídy a jejich ředitelé či mistři slzy na krajíčku - nemají koho učit, komu předat zkušenosti.

Staví se přitom o sto šest a každý šikovný zedník, malíř i podlahář má tolik práce, že neví, co dřív - a za slušné peníze. Ptáte se spolu se mnou, proč se tedy do oboru nehrne čerstvá krev, proč neroste nová konkurence? Mladým se prý nechce pracovat rukama, tvrdí ti, kteří na ně na učilištích marně čekají. Každý chce vydělávat pokud možno bez dřiny a bez montérek.

Skoro se není co divit - v době, kdy spoustu práce dělají stroje, je spíše potřeba dohlížet a kontrolovat, jestli automaty šlapou, jak mají. Jenže roboti, kteři by namíchali maltu, postavili a omítli zeď, nebo připravili těsto, upletli z něj housky a vytáhli je včas z trouby, zatím nejsou k mání. A mozoly od práce, to je něco, na co může být pyšný i intelektuál.