Rocío Márquez & Bronquio: Dělej, co miluješ a vstoupíš do nebe

Andaluští Gitanos by si nikdy neřekli Romové, považují se za Cikány. Do kolébky flamenka vložili vášnivost, syrovost a svou krutou historii. „Pro nás je zpěv a tanec výrazem toho, čím jsme. My nehrajeme flamenco, my jsme flamenco,“ hlásají hrdě a připomínají, že flamenco není lidovou hudbou Andalusie a tím méně celého Španělska. Není ale ani výhradně jejich hudbou, i když bez nich by nepochybně zněla úplně jinak, je totiž prostoupená středomořskými, severoafrickými, arabskými a židovskými příměsy. Autentická podoba umělecké formy, zahrnující vedle zpěvu také kytarovou hudbu a tanec, platila dlouho za nedotknutelnou a puritány mohl vzít čert, když tohle pravidlo někdo porušil, přestože dobře věděli, že flamenco představuje hudbu v neustálém vývoji. Podléhá času a vlivům doby, a když v 80. letech do něho jeden z největších zpěváků všech dob, fenomenální Camarón de la Isla, vložil elektrickou kytaru a Enrique Morente s rockery Lagartija Nick natočil album Omega, nastal přelom, kdy už každému začalo být jasné, že tzv. nuevo flamenco je otevřené podnětům na jaké by předtím nikdo nepomyslel. Takže nedávným nástup zpěvaček Rosalíe a Maríe José Llergo vkládající do flamenka elektroniku s popem, už nikoho ze židle nezdvihl. Obě ovšem připravili půdu Rocío Márquez, která s producentem  Bronquiem na albu Tercer Cielo (Třetí nebe) podle odborníků jednoznačně dospěla ke zlomovému revolučnímu momentu předznamenávajícímu budoucnost flamenka.

Sedmatřicetiletá zpěvačka je držitelkou nejvýznamnějšího ocenění ve světě flamenka Lámpara Minera a na předchozích albech v produkci Raüla Refreeho k modernímu pojetí postupně dospívala, nicméně tím, co vytvořila s Bronquiem,  doslova šokovala a jak trefně poznamenala, „porodila tím sama sebe“. Na albu sice pracovali další hudebníci, základ však tvoří elektronika, techno a zvukové experimenty. Rocío neváhala použít i auto-tune a vůbec nechat svůj ohromný hlas prohnat filtry a do skladby Prefiero La Muerte vložila nasamplovaný hlasem legendárního zpěváka Manola Caracola.

Zatímco u Rosálie se řešil fakt, že není cikánského původu a dospělo to do bodu, kdy byla obviněna z kulturního přivlastňování, na Rocíu, rodačku z Andalusie, si podobný nesmysl vztáhnout nikdo nedovolil. Tím co dokázala, vlastně všem puristům dopředu rovnou zavřela pusu. Pokud ji tedy neměli ze samého úleku dokořán otevřenou.

Bronquio, vlastním jménem Santiago Gonzalo, se sice také narodil v Andalusii, dokonce v samém srdci cikánského flamenka, městečku Jerez de la Frontera, než se poznal s Rocíou, o tuhle hudbu ovšem nezavadil. Bavil ho punk a elektronický underground. Během covidu, kdy společně na albu pracovali, se však ukázalo, že „dokáže rozplakat stroje“ a vzešlo z toho futuristické flamenco pro 21. století propojené s poezií slavných španělských básníků.

Název alba Třetí nebe vysvětlil Bronquio: „Za první nebe považujeme chvíli, kdy se začneme věnovat tomu, co nás baví. Druhé nastává, když umělec popře pravidla, aby se dostal na jiná pro něho neznámá místa. A do třetího nebe se dostanete, když vám je všechno jedno, protože milujete to, co děláte.“