Rodičovský dějepis

Cinkání klíči, které odstartovalo pád komunismu, si v této republice dobře vybaví generace od čtyřiceti let nahoru. Pro ni nejsou neznámé pojmy jako Občanské fórum, vláda národní jednoty nebo Valtr Komárek. Zato junioři pod dvacet let v těchto věcech tápou. Většinou vůbec netuší, co se tady před 17 lety vlastně stalo.

Mohli bychom se celkem oprávněně domnívat, že naše děti se o těchto důležitých dějinných událostech více dozvědí ze školních hodin dějepisu. Hluboký omyl! Na základních i středních školách končí osnovy dějepisu druhou světovou válkou. Studená válka, kubánská krize, aktivity polského dělnického hnutí Solidarita nebo právě československá sametová revoluce - to všechno jim ve školách zůstává utajeno. Takže pokud zrovna nejsou vyloženými milovníky historie a nenajdou si žádoucí informace sami, což ale platí pro minimum z nich, tak o těchto věcech nemají ani páru.

Vyčítat jim to, to by asi nebylo nejšťastnější. Zkusme začít sami u sebe. Když už je na tom naše dějepisné školství tak jak je, měli bychom se své role ujmout my rodičové, prarodičové či jiní příslušníci starší generace. Samozřejmě každý z nás může vnímat listopad roku 1989 ze svého úhlu pohledu. Pro někoho to bylo hluboké nadechnutí ke svobodě, pro jiného čistě formální a až příliš sametová výměna kabátů, která měla s opravdovou revolucí pramálo společného. Ať tak či onak, platí pravidlo, že subjektivní informace je pořád lepší než žádná informace. A pokud hovořím o informaci, pak mám samozřejmě na mysli informaci úměrnou věku školeného dítěte. Něco jiného je schopný vstřebat třeťák na základní škole a něco jiného druhák na škole střední.

Myslím si, že dnešní státní svátek je ideální příležitostí k tomu, abychom ho našim potomkům sami aktivně přiblížili. Protože jak praví klasik - národ, který nezná svou historii, je odsouzen, aby ji prožil znovu.