Rozděláme si oheň

V teple útulného pokoje se pohodlně žasně nad tím, jak tam či onde dochází k hodinovým i několikadenním výpadkům elektrické energie, nesvítí se, netopí, neteče teplá voda, kazí se ve velkém potraviny, nekouká se na televizi a venku mrzne až praští. Celý národ si má o čem povídat. Zavřou se školy, fabriky úřady, vypnou počítače, firmy ohlásí bankrot, přestane fungovat zásobování, všechno je vzhůru nohama. Nedávno jsme na to téma měli v souvislosti s kalamitou v Jižních Čechách rozhovor s kolegyní. Ta mě při představě dlouhodobého výpadku elektřiny ještě chlácholila, že díky plynovému sporáku můžu dětem aspoň uvařit čaj nebo ohřát jídlo. Ona tu možnost nemá. Pochlubila jsem se taky plynovým kotlem, díky kterému máme tepla kdy a kolik chceme, ale pozvání k nám se ohřát v situaci nouze jsem brzy stáhla při vidině elektrické šňůry, která ten kotel spojuje se zásuvkou. Máme totiž moderní kotel. Večer jsem se dívala na zprávy zděšena situací na Ukrajině, připomněla jsem si mimoděk z dětství často opakovanou větu mého otce, když Rus bude chtít, zavře kohoutek a jsme všichni ... po delší odmlce následovalo spojení.. v háji. Všechny ty vymoženosti a samozřejmosti současné civilizace se nám s kolegyní najednou scvrkly na náhradní zdroje energie, no, moc jich u nás v republice nemáme, k naftové velmoci nepatříme ani náhodou a mlýnská kola, ta už jsou k vidění kromě skanzenů jen v pohádkách. No, schválně, představte si to, zčista jasna začít ve městě topit uhlím a dřevem, v horším případě nábytkem a parketami. Najednou jsem pochopila jak prozíraví jsou Češi ve své zálibě: chataření, no, samozřejmě , když bude zle, odjedeme na chatu, přiložíme nějaké to polínko, ohřejeme se, uvaříme si a hlavně přežijeme. Ale na jak dlouho?? A také-všichni chaty nemáme.

Říkáte si teď asi se mnou, co to jsou za katastrofické scénáře! Ale já skutečně s tichou závistí směrem k tzv. primitivním národům žasnu, jak nezávisle ještě dneska lidé mohou žít. Vlastně závisle jen sami na sobě. Jsem rozený optimista a říkám si, že by si lidstvo, tedy ta naše část zhýčkaného a neprimitivního lidstva poradila. Jsme přece životaschopní a někdy všehoschopní jedinci, kteří to jen tak nevzdají. Přece jen mi vidina chaloupky v horách s rozžhavenými kamny na tuhá paliva zůstala jako poslední možnost katastrofické situace. A tak se vracím zpět ke zprávám v televizi a zmíněným zatím jen přírodním kalamitám, ještěže ta věčná a mocná příroda nám dá občas pořádně zabrat!! Jen si přeji do nového roku, aby zůstala jen u těch občasných varování. Něco za to ale asi bude chtít. Snad na to "něco" včas přijdeme.