Rozdíly tu jsou...

Mají muži a ženy na pracovištích stejné postavení? Tak nad takovými debatami v odborných kruzích se občas pousměji. Já konkrétně v novinářské branži žádnou perzekuci na sobě necítím. Pracuji stejně jako muži a odměnu dostávám podle toho, jak jsou mé reportáže dobré či ne. Ale přesto - rozdíly tu jsou, ale spíše k pousmání. K těmto myšlenkám mě totiž přiměl můj drahý kolega Martin. Přicházím do práce a nacházím ho úplně zhrouceného. "Co je? Smazal sis nahrávku celého pořadu Křížem krajem? Nebo ti odřekli účast hosté do živého pořadu?" ptám se, připravena mu okamžitě pomoci. "Ne," odpovídá sklesle. "Žena je v nemocnici se synem a já hlídám sám dvě děti." "Aha," říkám. "Kakao, pletení copánků a další drobnůstky jsou problém." "Kdepak, to zvládnu," odpovídá Martin. "Ale ten systém! Představ si, že už večer musíš vědět, co bude druhý den odpoledne. Už večer musíš chystat noty do hudebky a tak." Blahosklonně jsem se pousmála. Chápu totiž, že něco takového se muž prostě naučit nemůže. Nemá ženskou průpravu. My už od svých dívčích let musíme vědět, jaké si zítra vezmeme boty a k tomu si přeprat hodící se silonky. A k těm lodičkám doladit kabelku. K tomu musíme mít náhradní kombinaci pro případ, že bude pršet. A v dospělosti ještě máme v té elegantní kabelce igelitku, ve které domů přineseme nákup. Jedna má přítelkyně dokonce šetří čas tak důmyslně, že si v myčce na auto lakuje nehty. Takže ten lak si tam musí dát do tašky, než vyjede na myčku. Tak ďábelských kombinací prostě muž schopen není. Stejně, jako já nikdy nikam nedojedu podle instrukcí typu - po hlavní, pak doleva, rovně na vedlejší a pak zase doprava. V těch chvílích mobil předávám našemu panu řidiči. Prostě, rozdíly tu jsou. A zaplaťpánbůh za ně.