Rozhlasové adieu

Zatímco třeba u Japonců je zcela samozřejmé a skoro věcí osobní cti pracovat celý produktivní život u jedné společnosti, Američané si s něčím podobným hlavu nelámou a klidně změní místo třeba desetkrát za život. My, co jsme začali pracovat ještě za minulého režimu, si jistě dobře pamatujeme, jak málo obvyklá tehdy byla změna zaměstnání. Smrádeček, ale teplíčko, ujišťoval se mnohý z nás. A naopak velmi podezřelý byl člověk, který něco takového prováděl často. Tehdejší terminologií to byl fluktuant, což byla v lepším případě nadávka, v tom horším trestný čin.

Po sametové revoluci se situace začala měnit. Jistě, čas oponou trhnul a otevřela se spousta nových a dosud netušených profesních možností. A Češi toho začali využívat. Odhaduji, že jen nepatrné procento zdejších lidí má stejné zaměstnání jako před rokem 1989. My ostatní už za sebou několik změn máme. Někdo více, jiný méně. Nikdo se nad tím zvlášť nepozastavuje. A být bez práce je sice nepříjemné, ale přece jen už to jako kdysi není příživnictví.

Mimochodem, v rádiu, které právě posloucháte, jsem dnes pracovně naposledy. Odcházím do jiného oboru. A je to pro mě od přelomového roku 1989 třetí pracovní změna. Nevím jestli je to málo nebo hodně. Ale vím, že se s vámi všemi, co rádio posloucháte i děláte, chci rozloučit. Bylo to krásných 16 let, ale bylo toho dost. Na slyšenou už se přát nesluší. Takže spíše na viděnou nebo na shledanou!