Rozpojit, odpojit, zrušit...

Rozpojit, odpojit, zrušit. Přesně těmito slovy ukončil soudce nahrávání přímo z jednací síně v kauze Vítkov. V době, kdy jsem jeho slova slyšela ve sluchátkách, se ve mne ozvaly instinkty z dob dávno minulých a pudově jsem rychle popadla paměťovou kartu a ukryla ji v kabelce. Co kdyby mi ji chtěli vzít? To se nestalo. Ale došlo k nešťastnému omylu a zřejmě nedorozumění. Společně s Českou televizí pořizoval Český rozhlas od začátku procesu prakticky každý den záznam toho, co se děje přímo v jednací síni. Klíčové momenty jste mohli slyšet v našem vysílání a k dispozici jsme nahrávky bezplatně poskytovali i kolegům z jiných médií. Jenže soudce nám zakázal přímý přenos. Ten jsme ale nikdy nedělali. Fanoušci fotbalu tomu jistě rozumí. Přímý přenos je, když v reálném čase vidíte nebo slyšíte, co se na stadionu děje. Záznam je, když padne rozhodující gól nebo dá sudí červenou kartu, nahraje se to a pak to vy vidíte ve sportovních zprávách. My jsme dělali zprávy, tedy záznam. Ne přenos. A soudce, ústavní činitel, nám zakázal něco, co jsme nedělali. Stalo se tak v době, kdy v jednací síni byly pouštěny odposlechy obžalovaných, tedy klíčový důkaz. Z běžných reprobeden ale nic slyšet nejde, nahrávky nejsou samozřejmě tak kvalitní. Když jsme to nahráli, tak jsem ve sluchátkách přesně poznala, o čem obžalovaní mluví. Když to nenahráváme, ptají se zvídaví novináři zmocněnců, co oni ve sluchátkách, které mají v jednací síni k dispozici, slyší. Informace je to tedy sekundární, a ne přímá. Ostravská justice tak vyslala podivný signál, CNN odjela, konec svobodného přístupu k informacím. A v podstatě se dá říci, že v kauze Vítkov tím nepřímo už jeden trest padl. Potrestaná je veřejnost, která má sice právo u procesu být, ale nic neslyší. Když to veřejnoprávní média chtějí přes svou špičkovou technologii nahrávat a ve slyšitelné verzi odvysílat, je jim to zakázáno. A to se píše rok 2010.