Rychlost světa

Nepatřím k těm, kteří ostentativně čtou spolucestujícím v tramvaji přes rameno noviny a lačně poslouchají cizí rozhovory. Jenže - co si budeme povídat - sem tam okem prostě do cizí knihy loupnete. Mnohem nenápadněji můžete poslouchat, uši si totiž zkrátka nezacpete. A tak slyšíte mnohé. Když se budu dobře učit a udělám maturitu za jedničky, dostanu od toho mého k osmnáctinám lamborghini, chlubila se tuhle jakási dívka své kamarádce. Mé údivem zdvihlé obočí, na jaké že auto může dnešní premiant dosáhnout, šlo vzápětí dolů, aby hned zase povyjelo skoro až ke kořínkům vlasů. To když dívenka sebekriticky zkonstatovala, že takové maturitní vysvědčení se svou hlavou nikdy mít nebude a že by jí nakonec stačila i obyčejná audina. Svět dnes očividně jede v rychlejším tempu, a čím běžně žijí mladí, to může jejich dědy a babičky přinejmenším udivit. Jako včera cestující kolem mladíka v tramvaji, který si s pomocí nejmodernějšího Smart Phone aparátku vyřizoval hovor s kýmsi blízkým třeba na druhé straně zeměkoule. Hovořil možná japonsky, možná čínsky, nikdo pochopitelně nerozuměl ani slovu. Co ale přitáhlo pozornost, byl způsob volání. S přechytřelým telefonem s tisícem funkcí v kapse bundy a nenápadnými sluchátky v uších totiž mladík celou dobu mluvil jakoby do prázdna. A tak se ani nedivím, že paní stojící poblíž, kterou po chvilce jeho drmolení s občasnými výbuchy smíchu zaujalo, jen dlouze a nechápavě kroutila svou prošedivělou hlavou.