Samaritáni snad nevymřeli

22. červen 2006
Ranní poznámka , Ranní poznámka

Už děti na základní škole se učí pravidlům slušného chování. Většinou jde jen o teoretický výklad něčeho, co si osvojujeme, sotva se naučíme mluvit. Může se ovšem stát, že pod tíhou okolností na slušné chování pozapomeneme. Pokud to není příliš často, dá se to odpustit. Horší jsou ti, kteří slušnost nemají ve svém slovníčku.

0:00
/
0:00

O tom, že jsme k sobě v dnešní uspěchané době čím dál lhostejnější, slýcháváme snad denně. Někdy ovšem lhostejnost může přejít až v absolutní sobeckost. Mně jako mladému člověku zřejmě nepřísluší kohokoliv odsuzovat za jeho jednání, protože mi chybí onen patřičný nadhled, který starší lidé protřelí životem obyčejně mají. Pravda je, ale taková, že už jako malého kluka mě učili chovat se k bližnímu svému vstřícně a všem v nouzi pomáhat. A tak jsem nemohl například minulý týden dělat, že se mě to netýká, když jeden nevidomý postarší pán měl problém vystoupit uprostřed Ostravy z tramvaje. Nikdo z lidí, kteří se v parném odpoledni hromadili před vozem, se neměl k tomu, aby dotyčnému starci umožnil bezpečně sejít ze schůdků. Naopak - uřícení cestující se tlačili dovnitř a udiveného pána s bílou hůlčičkou v ruce, sotva lapajícího po dechu, málem povalili na zem. Nebýt toho, že se mi na poslední chvíli podařilo zakřičet "Pozor!" a nastupující dav svým ječícím hlasem o intenzitě mnoha decibelů absolutně omráčit, kdoví, jak by to dopadlo? Jen na jednu ženu s vysokým účesem a kabelkou přes rameno byl i můj hlas krátký. Suše jen prohodila mým směrem: proč řvu po lidech a nastupovala směle dál. Nedělám si iluze, že "Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.", ale pokud by k probuzení lidskosti u některých jedinců mělo postačit to, že na ně čas od času zakřičíte, pak se prosím neostýchejte tu a tam zvednout hlas. Neznám totiž příjemnější pocit, než je podání pomocné ruky člověku, který to opravdu potřebuje.

autor: Jiří Veselý
Spustit audio