Samozřejmá věc

U nás doma to začalo to úplně nevinně. Je tomu už několik let, co přišla mladší sestra z mateřské školy s novinkou - celá školka sbírá použitý alobal, nazývaný též hliník. Umyté třpytivé obaly, které vám zůstanou, když spořádáte tabulku čokolády, čtvereček sýra, jogurt či řízky, které vám nabalila maminka s sebou na hory.

Když tak rekapituluju, je tomu už rádku let - sestra je z mateřinky dávno pryč, vychodila už celou základní školu. Ovšem tradice umývat alobal a nosit jej do školky ve Staré Bělé, která jej odevzdává do sběru, ta zůstala. Co víc - mezitím jsem stihla vystudovat i já a také se vdát. I v mé vlastní domácnosti už visí na topení pytlík, do kterého poctivě ukládáme umyté plíšky z jogurtu a obaly sýrů. Manžel si nedovolí hodit je jen tak do smetí.

Před několika měsíci jsme s manželem za rohem našeho domu objevili kontejnery na tříděný odpad - brčálově zelený na sklo a kanárkově žlutý na plasty. U odpadkového koše jsme okamžitě založili nový sběrný tábor - igelitku, do níž odkládáme zmačkané plastové lahve, kelímky a vůbec plastová pudla všeho druhu. Nevratné sklo vždy jen tak jakoby nic postavíme vedle a pak naráz spolu s plasty vyneseme. Do žluté a zelené popelnice.

Ještě nedávno bych se vám k tomu vůbec nepřiznala, styděla bych se. Stud, že odpad dělím na kupky, mě teď pomalu opouští. Už si nepřipadám jako ekologický aktivista. I kapmaň Nebuďte líní, třiďte odpad! mi dodává sebevědomí. Zdá se mi, že třídit smetí je velmi moderní a především samozřejmá věc.