Sedmnáctý listopad

V době, kdy Václavské náměstí rozeznělo cinkání klíči, mi byly dva roky. I když jsem události, kdy došlo ke svržení komunistického režimu, takříkajíc naživo neprožila, tento den si každoročně připomínám. Jsem totiž stále ještě student. A právě studenti povstali v roce 1939 proti nacistům a o padesát let později, v roce 1989, proti komunistům. 17. listopadu 1939 se zavřely univerzity, více než tisícovka studentů skončila v koncentračních táborech a devět jich bylo popraveno. Ve stejný den, ale o rovných padesát let později, to byli kromě jiných zase studenti, kteří povstali proti režimu a odstartovali sametovou revoluci.

Co ale dnešní mladí lidé? Vědí vůbec o činech jejich rodičů a prarodičů? Co jim říkají pojmy jako sametová revoluce, občanské fórum a rok 1989? Ve školách je bohužel praxe taková, že novodobou historii učitelé do svých hodin dějepisu nezařazují. Proto by se dnes tohoto úkolu měli zhostit všichni rodiče.

Můj táta si například na tu dobu vzpomíná velice přesně. Byl na vojně a informace se k němu dostávaly jen pozvolna. To, že se něco děje, si pořádně uvědomil až tehdy, kdy v místní knihovně otevřeli trezor a všem dali k dispozici do té doby zakázané knihy. Poprvé se tak dostal ke knihám Kundery, Vaculíka či Orwella. Další změna přišla hned v následujících dnech, kdy místo soudruhu začali své vojenské nadřízené oslovovat po 50 letech pane.

Každý by si dnes, se svými dětmi a vnoučaty, měl zavzpomínat na tento zlomový mezník. Leckdy to jsou skutečně zajímavé příběhy. Říká se, že jen národ, který nezná svou historii, je odsouzen, aby ji prožil znovu.