Shánění jednoduchého a lehkého nábytku. I to přináší nový život ukrajinských žen

Šestiletá Monika si prozpěvuje ukrajinskou hymnu a ani jednou nezaškobrtne. „Hymnu se naučila teprve teď, po vpádu ruských agresorů. Předtím ji neznala,“ vysvětluje její matka Inna.

Spolu s kamarádkou Julií žijí v jednom pokoji v ostravském bytě.  Za sousedky mají další Ukrajinky. Objevila jsem je přes sociální sítě, kde zveřejnily prosbu o nábytek.

„Potřebujeme lehký nábytek, který snadno poskládáme. No, jsme ženy, nejsme tak silné na těžký nábytek,“ objasňuje Inna proč shání zrovna jednoduchou regálovou skříňku pro dceru.

I tohle jsou detaily ze života  Ukrajinek po útěku z domova, kde nechaly své muže. „Ano, můj muž zůstal na Ukrajině,“ říká. Navíc z prozatímního pokoje se mohou zase stěhovat a s lehkým snadno rozložitelným nábytkem to půjde snadněji.

Nějaké věci jsme jim přivezli a pro další jedem do obchodu s nábytkem, hlavně pro skříňku na Moničiny věci. Děvčátko má, ale trochu jiné přání. „Já bych chtěla malého pejska,“ řekne a podívá se způsobem, který mají snad děti na celém světě jednotně nacvičený.

Monika by nejraději chtěla mít vlastního pejska|foto:Andrea Čánová, Český rozhlas

Obě ženy pomáhají na nádraží při příjezdu dalších uprchlíků. Inna hledá jakoukoliv práci. „Třeba úklid, nebo práci ve skladu. Neumím česky a tak budu dělat cokoliv,“ líčí 36letá žena.  Nejdříve, ale musí dostat Moniku do školky. „Dcerka nechce, my jsme to zkoušeli, ale nerozumí jazyku,“ vypráví Inna.

Děvčátko je ve společnosti evidentně rádo. Jen má strach z toho, že neumí česky a do školky zatím nechce.

Máme nakoupeno. Monika počítá, kolik poliček ve skříňce. Za pár hodin posílá Inna fotku, kde už je vše složené a Monika si tam pečlivě naskládala své věci.