Slezské Kosovo? Naštěstí nesmysl!

Kosovo bylo okrajovou částí Srbska. Srbové v něm kdysi dávno tvořili většinu. Díky populační explozi albánského etnika se ale během několika staletí situace zrcadlově obrátila. Neúprosný běh času prostě udělal z většiny menšinu a z menšiny většinu. A většina si teď prosadila vlastní stát. Kosovští Albánci, kteří v drtivé většině vyznávají muslimskou víru, teď vládnou kousku země posetému starodávnými pravoslavnými kostely. Jestli se vám to zdá divné, pak rozhodně nejste sami...

Pokusím se teď o určité srovnání. A jsem si vědom, že v řadě bodů bude hodně pokulhávat. Ale podstata je zhruba stejná. Také v našem kraji žije velká národnostní menšina. Také ona obývá příhraniční oblast. Našich spoluobčanů Poláků žije mezi Bohumínem a Jablunkovem kolem šedesáti tisíc. Vzájemných korektních vztahů si velmi vážím. Ale čistě teoreticky: co kdyby Poláci na našem území zatoužili po vlastním státě? Jak bychom se my Češi, Moravané a Slezané asi tvářili? Čelist by nám spadla hlavně poté, co by vznik takového prapodivného státu podporovala více či méně respektovaná mezinárodní společenství. Hrůza pomyslet, že?

Naštěstí ale nejsme na Balkáně. Nemáme mezi sebou krvavé otevřené rány jako Srbové a kosovští Albánci. Nelišíme se ani v náboženském vyznání. A populační poměr obou národností se kolem Olše za poslední léta taky příliš nezměnil. Budiž taky jasně řečeno, že čeští Poláci myšlenku na vznik samostatného státu nikdy nahlas nevyslovili. Na rozdíl od kosovských Albánců totiž dobře vědí, že by to byl čirý nesmysl. Jedno etnikum a dva státy, to ve světě opravdu nemá obdoby. Se Srby proto soucítím. A abych nezapomněl, Polákům v našem kraji přeji vše dobré!