Slova? Čísla!

Začal školní rok. Děti zasedly do lavic a po dvouměsíční pauze se znovu rozpoutala diskuse o známkování či slovním hodnocení. Zastáncům slohových prací na vysvědčení pětistupňová známkovací stupnice nestačí. Neoblomí je ani argument, že k jedničce můžete dopsat hvězdičku, pochyby naznačit znaménkem mínus či známkou někde na pomezí mezi dvěma sousedními. O změnu stupnice se už mnohokrát pokoušelo mnoho různých kantorů. Protáhli ji až do desítky, zavedli desetinná čísla, k systému známek přidali složitý systém bodů, puntíků či znamének. Někdy do toho zahrnou vlastní hodnocení závislé na tom, jak dopadl hokejový zápas, jak se jim dařilo v kartách či jak moc je rozčílil partner. Takové známky píšou pod čarou, kde jim slouží spíš jako tabulka fotbalové ligy, a na konci pololetí stejně sáhnou k osvědčené stupnici klasifikace.

Děti v první třídě jsou zpočátku vystaveny razítkovému hodnocení. Podaří-li se jim krasopisný oblouček podobný labutímu krku, dostanou kytičku nebo sluníčko, pokapou-li si inkoustem sešit se širokými linkami, objeví se na stránce zelené prasátko. Prasátko nebolí tolik jako pětka, ale každý malý školáček netrpělivě čeká, až razítka nahradí číslice a v sešitku se objeví první jednička. Ve chvíli, kdy umí napočítat do pěti, dovede pochopit, co známka znamená. Když dostane čtyřku, ví, že má příště zabrat. Že to sice bylo ještě dostatečné, ale ne dobré, chvalitebné ani výborné. Stejně tomu rozumí rodiče. Mít na prvním vysvědčení poznámku o tom, že v počtech dítě trošku pokulhává, ale jinak je šikovné a snaží se, je určitě příjemnější než dívat se do konce školních dnů na trojky, čtyřky či pětky, ale pocitu z krásně vytvarovaného bičíku obrovské jedničky se nic nevyrovná.

Známkování bylo, je a zůstane absolutně subjektivním způsobem hodnocení, ale s tím se už potom člověk pere celý život. A záleží jen na něm, jestli z boje vyjde jako vítěz nebo poražený.