Slovo odborníka

Už toho sportu mám plné zuby, svěřil se mi před několika dny do telefonu jeden kamarád. Odmalička dělal atletiku, vyzkoušel tenis, hokej, zahraje si fotbal, ale přece jen nejlépe se mu vždy dařilo ve vytrvalostních disciplínách. Střihnul si triatlon i maratón. Je to ten typ, který snad běhá i ze snu. Už mě z toho bolí celý člověk, pokračoval v láteření. To se dá pochopit, říkala jsem si. Dvoufázový trénink, každodenní dřina prokládaná starostmi o firmu, kterou založili se svou manželkou, to už dá jednomu zabrat. Přes to všechno mi přišlo divné, že se chce vzdát své celoživotní vášně. Žije pro sport, dýchá pro něj, udělal by cokoli. Kvůli účasti v jednom závodu dokonce odřekl pozvání na studijní cestu po Skandinávii. Zkrátka sportovec tělem i duší. Měla jsem potřebu říct něco, co by ho uklidnilo, odvedlo od myšlenek na konec aktivního pohybu. Sotva jsem se ale nadechla, dodal cosi, co jsem zřejmě hned nepochopila. A ke všemu, sotva to všechno skončí, pokračuje fotbalová liga a ještě začíná hokej. Prosím? Zeptala jsem se opatrně. No jo, už mě to věčné ležení na gauči s ovladačem od televize v ruce unavuje. Čtyřiadvacet hodin s olympiádou, přenosy ze stadionů a já už cítím, jak mi začínají odumírat všechny svalové buňky v těle. Dříve, než zavěsil, dodal větu, která mě v podstatě pobavila. Víš, přemíra sportu zdraví nikterak neprospívá...