Sněhové perpetuum mobile

A sněží a sněží. Jako děti jsme sníh určitě milovali bezvýhradně téměř všichni. Romantika zasněžených plání a silnic, boby, sáňky a lyže a v neposlední řadě také velkolepé sněhové bitvy. S postupem času se ale u některých z nás sněhová poetika vytratila. Pokud člověk není vášnivým lyžařem, stejně jako já se každé ráno s nelibostí chápe lopaty a smetáku, začne na prvním schodě domovního schodiště a když dojde až dolů, aby začal znovu, neboť mu schodiště opět - romanticky zapadlo. O něco komplikovanější situace nastává, jezdíte-li do práce autem ze vzdálené vísky do města. Trpělivou prací si nejprve vozidlo vykopete ze závěje, oškrábete led ze skel, častokrát i vícekrát, sednete za volant, otočíte klíčkem...a nic. Sníh se dále tiše snáší na oškrábané mlžící se přední sklo, a vy vyzýváte svůj akumulátor k poslednímu zoufalému vypětí. Pokud vás vyslyší, nastává parádní jízda zručnosti, protože ve vískách se často stává, že na ně silničáři zkrátka zapomenou, a tak si to pomaličku šinete nejprve hlubokým sněhem, pak kloužete po sněhu na ledovém podkladu a nakonec se zaboříte do posolené břečky, kterou dočvachtáte až do práce. Na cestě domů začíná hra znovu. Smetáček, škrabka, modlitba akumulátoru, a kličkování mezi více či méně zručnými kolegy řidiči. Abyste se dostali domů, ještě dvakrát, třikrát odhážete schody, než to definitivně vzdáte a zmožení únavou usínáte. Na okna se zatím tiše snáší sníh...