Sníh, sníh, sníh...

Až se bude psát rok 2006 - broukala jsem si se skupinou Katapult písničku o tom, jak dokonalá bude technika 21. století a ponořena po kolena ve sněhu jsem nehty zoufale seškrabovala led z čelního skla auta, neboť mi právě s nastupující zimou shořel ventilátor topení.

No konečně, zaradovala jsem se, když jsem přes hustou sněhovou vánici zahlédla blikající oranžový majáček vozidla silniční služby. Mé na kost zmrzlé auto se totiž nemohlo prokousat zhruba půlmetrovou vrstvou čerstvě napadaného sněhu. O to větší pak bylo mé překvapení, když mohutný sypač plně naložený posypovým materiálem kolem mě profičel s radlicí vysoko zdviženou a místo odhrnuté silnice po něm zbyl pouze sněhový vír.

Sice mě to zprvu rozčílilo k nepříčetnosti, ale později mě alespoň částečně uklidnil pocit, že na světě existují věci, které se bez ohledu na běh času, politickou situaci nebo státní zřízení nemění. Silničáři totiž stále odhrnují sníh podle naprosto nepochopitelného grafikonu. A stejně jako za dob, kdy jsme si říkali soudruhu, si každý správce komunikací hospodaří pouze na svém písečku a je mu jedno, že perfektně odhrnutá místní komunikace končí v závějích okresní silnice, která je sice vyšší třídy, ale sněhové frézy jsou zrovna na druhém konci okresu. A tak poučena z historie věřím, že vývoj nejde zastavit a technika je stále dokonalejší, ale pro jistotu si stále v kufru auta vozím lopatu.