Sociální elita

Jaké boty nosí Sámer Issa? Kolik plastik už má za sebou Dara Rolins? A jak se vyvíjí vztahové peripetie Ivety Bartošové? Těmito zprávami nás i vás zásobuje bulvár nemalými dávkami. Někdy se podobné zprávy s tučnými titulky a krásnou fotkou dostanou i do magazínů jinak seriozních periodik. Vytváří se tak jakási pseudoelita. Nedělejme si iluze, tito lidé šoubyznysu žijí z titulních stran a do takových redakcí často volají. Když se o nich nemluví a nepíše, prostě nejsou. Jenže to pak vede k tomu, že si můžete začít myslet, že jsou skutečně důležití. Svými psy, nosy a kdoví čím ještě. Nejsou. Po červeném koberci slávy by se obrazně řečeno měli procházet jiní. Třeba paní Jaroslava z Havířova. Třicet let se věnuje invalidům a dává jim práci. Handicapovaní nesedí doma, rozvíjejí sociální vazby, jsou potřební. I manželé Jonštovi nejsou tváří z titulních novin. Přesto dělají něco, před čím smekám klobouk. Do pěstounské péče si už vzali čtrnáct dětí. Ukázali jim jiné hodnoty, než dává ústav či matka alkoholička. Teď nedávno se právě tito lidé stali Osobnostmi roku Města Havířov. Jim patřila slavnost v kulturním domě, byli v záři reflektorů. A víte, v čem je jeden podstatný rozdíl od hvězdiček českého šoubyznysu? Tito ocenění z Havířova pozornost vůbec nevítali. Přesto si ji podle mne právě oni zaslouží daleko více.